Klíč bytostí astrálních aneb Průvodce lovce přízraků po stvořeních Světa Stínového

Už od počátku věků se v blízkosti lidských, trpasličích a elfích obydlí objevovaly stvůry, usilující jim o život. Tehdy jen málokdo věděl, jak s nimi bojovat, a tak vítězila buď hrubá síla a počet nebo příšery. Pak ale přišla doba vzestupu, Eldebranská říše zrodila mistry zaklínače, kteří dobře znali slabiny svých protivníků a dokázali ochránit celou zemi před útoky nestvůr. To byl čas lstí, úskoků a kouzel, kdy bytosti ze Stínového světa umíraly po stovkách, přestože proti nim stál jediný člověk. Moc mistrů zaklínačů byla obrovská, ale stejně tak i jejich pošetilost. Mysleli si, že vybijí všechny nestvůry, a proto své učení předávali jen ústně a útržkovitě. Jejich žáci později sepsali vše, co se dozvěděli, ale lidská paměť je děravá a informace od jejich mistrů byly kusé. V eldebranských zaklínačských bestiářích se objevily mnohé chyby a spousta informací se ztratila (jak se ostatně čtenář může přesvědčit z úryvků na začátku každého oddílu).

Pak padl Eldebran a mistři zaklínači zmizeli s ním. Stínový svět znovu otevřel své brány, bestie po tisících zaplavily náš svět. Dlouho trvala doba temna, než povstali Lovci přízraků¹, aby pomohli sužované zemi. Já jsem byl jedním z prvních, kdo oprášil staré bestiáře a pozvedl meč proti přízrakům a hydrám. Spolu s ostatními jsme se pokoušeli obnovit slávu a umění starých mistrů zaklínačů. Museli jsme znovu objevovat slabá místa bytostí ze Stínového světa, neboť staré prameny byly často vyschlé či zkažené. Poznání, obsažené v této knize, vykoupilo mnoho mých přátel vlastní krví a někdy i životem. Nechť již nikdy neupadne v zapomnění.

Ciezislav Záhořský

Poznámka: Úryvky před popisy nestvůr pocházejí právě z eldebranských zaklínačských bestiářů.

”Myslíte si, že bazilišek je příšerný netvor? Jak ale musí vypadat člověk, který jej přivolal!”

Mortus Černý

Bazilišek

”...ze všeho potvorstva co po zemi chodí, tento nejhorší jest. S tělem ještěřím, šupinama zelenýma a očima hadíma, v jeskyních se schovává. Zjevného důvodu nemaje občas do krajiny okolní vylézá a když člověka na své cestě potká, tu hned na něj své oči zlé upře. V těch očích jest toliko krutost, krvežíznivost a zloba taková, že jediný pohled baziliška vše živé v kámen promění. Kdo zabít stvůru tuto by chtěl, zrcátko do jedné ruky musí vzít a meč do druhé. Na netvora toliko v zrcátku hledět, obraz jeho ublížiti nemůže. Takto zbaven své zbraně největší, není už bazilišek žádným soupeřem pro muže srdnatého...”

Bazilišek je asi pět metrů dlouhý ještěr, který se díky svému dosti zavalitému trupu pohybuje neohrabaně. Na krátkou chvíli však dokáže přinutit své svalstvo k výkonu, jež uvede jeho končetiny do úctyhodného tempa. Jeho tělo je pokryto zelenými šupinami, na hřbetě má dlouhý hřeben začínající těsně za hlavou a končící až na ocase. Když je rozzuřen, naježí se a vypadá větší, než ve skutečnosti je. Trojúhelníková hlava, na níž jsou z boku posazeny dvě vypouklé hadí oči, trčí výhružně dopředu a neustále se pomalu kývá ze strany na stranu. Tlamu má plnou zubů ostrých jako jehly. Sliny baziliška, stejně jako jeho krev jsou prudce jedovaté.

Tato zrůda sídlí hlavně v lesích, v opuštěných jeskyních či brlozích divokých zvířat. V doupěti se ovšem zdržuje pouze v noci, ve dne obchází část svého loveckého teritoria, které může mít v průměru i desítky kilometrů. Ještě nebyl zaznamenán případ výskytu dvou bazilišků na jednom místě a ani nebyl pozorován jejich střet, takže vůbec nevíme, jak by na sebe reagovali. Je ale velmi pravděpodobné, že by došlo k boji.

Bazilišek často útočí bez zjevného důvodu a pokud zrovna neloví něco k jídlu, může na oběť upřít svůj uhrančivý pohled a natrvalo ji proměnit v kámen. Tato jeho schopnost je velmi nebezpečná, a proto se začátečníkům nedoporučuje něco si s touto stvůrou začínat. Co se týče použití zrcátka, je sice pravda, že baziliškův odraz v zrcadle nemůže nikoho zkamenět, ale i tak je to pořád nebezpečný a velmi záludný netvor (nezapomeňte na jeho sliny) a tudíž může ztížená orientace předem souboj rozhodnout. Navíc si baziliška ani nemusíte všimnout, protože barva jeho těla se mění tak, aby dokonale splynul s okolím.

Poznámka: Schopnost baziliška se vysvětluje jako extrémní případ jakési hypnózy či sugesce. Při hypnóze se ovšem působí na danou osobu jako celek, zatímco u pohledu baziliška se znehybňují jednotlivé buňky protivníkova těla a vsugerovává se jim proměna v kámen. Tento proces je dokonalý, kamenem se stává úplně celé tělo. Nejsou tedy pravdivé pověsti o sochách, které měly ještě živé hlavy a volaly o pomoc. Co je ale podstatné, jedná se o proměnu vratnou. Na Asterionu žijí lidé, kteří dovedou kámen obrátit zpět v člověka, ovšem není jich mnoho. Problém je taky v tom, že pokud soše upadne nějaká část, projeví se to i na znovuoživeném těle.

Bleskavec

„…jest dítětem bouře. Za nocí temných, kdy z oblohy oblaky pokryté prudký déšť snáší se a jeden blesk za druhým okolí ozařuje, může se bleskavec do světa našeho dostati. To pak blesků několik s ranou ohlušující do sebe narazí, pro záblesk světelný viděti ničeho nelze. Na místě, kde srážka tato udála se, zploštělá koule s chapadly mnohými zůstane. Tvoru zvláštnímu vaditi nebude, když bouře jeho rodná jinam přesune se, an ze vzduchu energii vysává, blesky na všechny strany světa sesílá a spoušť, jež za ním v krajině spálené zůstane, řádění fénixe připomíná…“

Tělo bleskavce má tvar tělesa, které učenci nazývají rotační elipsoid. Lidé vzdělaní poněkud méně si pod tím mohou představit kouli, která se působením tlaku shora zploštila. Šířka tohoto disku je něco okolo metru, na výšku měří asi šedesát centimetrů. Do všech stran z něj vyrůstají tenká půlmetrová chapadla, po celém obvodu jich může být několik desítek. Rovněž smyslové orgány, jež používá k orientaci v prostoru a ke vnímání okolí, jsou rozmístěny rovnoměrně po obvodu těla a nikdo tedy nemůže říct, kde má přední a kde zadní část. Kruhová ústa, ozbrojená malými ostrými zuby hned v několika řadách, jsou na dolní straně elipsoidu. Bleskavec se pohybuje klouzavým letem nízko nad zemí, ale může se zvednout i do velké výšky a umí také nabrat pořádnou rychlost. Barva jeho těla bývá různá, nejčastěji šedivá, hnědá nebo namodralá.

Bleskavci se vyskytují na místech, kde není moc hořlavého materiálu. Potkat je proto můžete ve skalách, jeskyních, opuštěných hradech či sklepeních. Vlhko jim nesvědčí. Žijí buď sami nebo ve skupinách a loví vše živé, co se ocitne v jejich blízkosti, člověka nevyjímaje.

Své jméno dostali po zvláštní schopnosti, kterou disponují. Vysávají totiž ze svého okolí magickou energii, kterou pak vyzařují ve formě výbojů různých barev. Jinými slovy řečeno metají blesky na všechny strany. Svou kořist nejprve blesky omráčí nebo usmrtí, snesou se na ni a po částech ji pozřou. Nevýhodou v boji s nimi jsou veškerá kovová brnění, která jednak omezují v pohybu a jednak umocní účinek blesků. Některé jejich blesky mohou protivníka i oslepit. Další nevýhodou je nemožnost překvapit je zezadu, protože vnímají celým povrchem těla a mohou pak bojovat s několika protivníky současně bez nejmenšího problému. Jejich tělo je ovšem poměrně měkké a poněkud neohrabané, takže podaří-li se obránci nenechat se přizabít blesky, není problém toto stvoření během krátké doby vyřídit. Při setkání s několika bleskavci se hlavně nesmíte nechat obklíčit. Z jejich sevření není úniku. Nejlepší taktikou je před skupinou prchnout a pokud se při pronásledování rozdělí, vyřídit je po jednom. Ideální situace je, když s sebou máte družinu čítající stejný počet nebo více členů, než je útočících nestvůr. Potom se každý může plně věnovat jen jednomu z nich a nestarat se o to, koho má v zádech.

Poznámka: Je možno narazit i na bleskavce, kteří mají přes dva metry v průměru. Ti jsou velmi nebezpeční a boj s nimi není snadná záležitost. Už proto, že při odchodu z tohoto světa se bleskavec roztrhne v obrovském výbuchu, který zraní všechny okolo. Jako památka na jeho smrt pak na místě zůstane kráter úctyhodné velikosti.

Děti živlů

“...nikomu na světě širém známo není, jaká jejich podoba skutečná jest. Neb ani zjeviti se mohou podobni člověku, zvířeti i věci libovolné, přičemž tělo jejich tvořeno jest toliko tou esencí, ze které pocházejí. Jsou to stvoření chytrá i řečí obdařená, když však hlasem svým hromovým na člověka promluviti ráčí, tu mnohdy oslovený uprchne stižen děsem ze zjevení hrozivého, nebo též v mdlobách na zem se skácí...”

Děti živlů jsou bytosti ztělesňující jednotlivé elementy Asterionu. Jsou známy čtyři druhy – děti ohně, země, vody a vzduchu, které se sice od sebe liší jako jeden živel od druhého, ale mají některé vlastnosti společné. Děti živlů mohou být různě silné a platí, že čím je tato bytost větší, tím větší je i její moc. Nejmocnější z dětí živlů mohou být velmi nebezpeční, mohou dokonce vyvolat živelné pohromy schopné ohrozit velká města. Dalším společným znakem těchto bytostí je jejich schopnost libovolně měnit tvar těla, ve kterém se nacházejí. Obecně platí, že děti živlů jsou složeny jen z toho elementu, který zastupují a jejich vlastnosti vycházejí právě z moci daného živlu. Všichni používají magii příslušející tomuto živlu a jsou proti němu absolutně imunní. Vlastně ještě více: pokud například zaútočíte ohnivým kouzlem na faegila – syna ohně, ještě jej posílíte, dodáte mu energii. Zraněné dítě živlu se může zregenerovat v prostředí, v němž převládá jeho mateřský živel, ale tento proces není bleskurychlý, trvá od několika minut až po desítky hodin (v závislosti na vážnosti poranění). Děti živlů mají k lidem, elfům, trpaslíkům a dalším humanoidům mnohem blíže než ostatní tvorové ze Stínového světa. Proto na správné zavolání často přicházejí i z velké dálky, aby si poslechli žádost člověka a případně mu pomohli nebo ho využili ke svým hrátkám a vlastním cílům.

Dungil – dcera vody

“...jako vír vodní zjeviti se může, či v podobě lidské, zvířecí i jiné, tvary roztodivné jest schopna na sebe bráti. Mocí převelikou dcera vodní oplývá, však hlavní její síla v moudrosti jest. Jsa stvořena z vody, jež kontinenty omývá a řekami mnohými do všech koutů světa širého dostává se, dcera živlu tohoto pak znalosti všechny má, které voda na své cestě posbírá...”

Tak jako ostatní děti živlů, i tato vodní bytost na sebe může brát různé podoby, které ovšem musí přibližně odpovídat její velikosti. Nejčastěji byla spatřena jako vodní vír, ale také ona si z neznámých důvodů oblíbila humanoidní podobu. Její tělo v jakékoli podobě má modravou nebo modrozelenou barvu, občas může být i úplně průhledné. Po psychické stránce stojí za pozornost zejména proslulá moudrost této bytosti, která obvykle bývá hlavním důvodem k jejímu vyvolání. Dungil ví mnoho věcí, které se lidem zdají být důležité. Ne všem je ale ochotna je sdělit.

Jejím obydlím jsou všechny řeky, jezera i moře a obecně by se dalo říci, že čím je vodní plocha větší, tím mocnější dcery vody ji obývají. Obvykle se vyskytuje ve skupinách, samotářských povah mezi nimi moc není. Ostatním tvorům se vyhýbají.

Může se stát, že i tato jinak velmi moudrá bytost, je svedena stranou zla, a pak může napáchat značné škody. Proto už s nimi bylo svedeno mnoho bojů a dobře se ví o jejich přednostech a slabinách. Díky své chytrosti využívají dcery vody všechny výhody terénu, ve kterém se bojuje, obkličují protivníky, nenadále jim vpadají do zad nebo si pomáhají tím, že vyvolají prudké bouře, rozvodní řeky či jezera a podobně. Také znají své protivníky a vědí o jejich slabinách, které proti nim využívají. V boji útočí proudem vody na dálku i na blízku, používají různá vodní kouzla a některé dokonce útočí na psychiku svých nepřátel. Boj proti nim je velmi těžký, neboť jsou nejmocnější ze všech dětí živlů. Vyplatí se mít dobré brnění, výbornou zbraň a pokud možno je nejdřív napadnout zdálky pomocí kouzel a střelných zbraní, a pak teprve přistoupit na boj zblízka. Nejdůležitější zásada je: nikdy se nebít s dungil poblíž nějakého většího zdroje vody. I tak je silným protivníkem, ale pokud má z čeho čerpat energii, je téměř neporazitelná.

Poznámka: Pověstná je vychytralost a lstivost dcer vody. Málokdy vám přímo odpoví na položenou otázku, pokud se s vámi budou vůbec bavit, spíše budou různě odbíhat od tématu a samy co nejvíce vyzvídat od vás. Někdy dokážou ošálit člověka natolik, že jim ochotně vyzradí dokonce i taková tajemství, která by se bál přiznat i před Lamiusovým soudem.

Faegil – syn ohně

“...z celé čtveřice děcek živlů tento nejdivočejší a nejútočnější beze sporu jest. Jako oheň, z něhož pochází, jest nevyzpytatelný a nezkrotný, člověk nikdy věděti nemůže, co v okamžiku příštím udělati hodlá. Děcka živlů jiných větší silou oplývají, jejich síla však vázána jest, pomalu uvolňuje se a prudkost jí chybí. Však oheň, kterým tato bytost vládne, náhle a bez varování přijíti může a co na síle mu pochybí, to rychlostí šíření svého hravě vyváží...”

Podstatou tohoto stvoření je oheň. Celé je vytvořeno z ohně a také jeho vlastnosti a reakce vycházejí z tohoto živlu. Faegil může mít libovolný tvar, ale nejčastěji se vyskytuje jako obrovský plamen, hořící ohnivý sloup nebo ve tvaru humanoida. Jeho velikost je libovolná a dá se z ní poznat síla daného syna ohně. Ti nejsilnější z nich jsou opravdu obrovští a není radno jim zkřížit cestu.

Synové ohně se vyskytují hlavně v nitru země, odkud však někdy vycházejí na povrch. Je možno na ně narazit ve vulkanických oblastech, například v okolí činných sopek. Ovšem za příznivých podmínek se mohou objevit i na zcela neočekávaných místech, stačí, aby v blízkém okolí hořel alespoň menší oheň.

V boji hodně záleží na tom, jak je útočící faegil silný. I ti slabší z nich jsou nepříjemní protivníci, boj s těmi nejsilnějšími je hotové peklo. Díky své podstatě jsou imunní téměř vůči všemu, voda jim ublíží pouze ve velkém množství. Útočí tím, že na dálku vrhají ohnivé koule, které mohou po zásahu i vybuchnout, chrlí dlouhé plameny a když se přiblížíte, dostane se vám opravdu vřelého přijetí. Jejich dotek patří k zážitkům, na které se nezapomíná. Obyčejné zbraně s nimi nic nesvedou, většinou buď shoří nebo se rozžhaví a nedají se udržet. Také brnění nemusí boj vydržet a nechat se upéct v rozžhavené plátové zbroji není nejpříjemnější smrt. Možná se vyplatí víc sázet na rychlost a obratnost než na brnění, ale syn ohně je také velmi rychlý, takže se to nemusí vyplatit.

Poznámka: Přestože to možná vypadá jako nesmysl, zjistil jsem zajímavou věc. Faegil není zranitelný obyčejnou zbraní. Pokud však zbraň potřete svěcenou vodou nebo ještě lépe svěceným olejem, lze ho takovou zbraní dobře zasáhnout. Proč tomu tak je, nemám nejmenší tušení, podstatné však je, že to funguje.

Siagil – dcera vzduchu

“...hlavními vlastnostmi, jenž dceři větrné přisuzovány bývají, rychlost a nestálost jsou. Ana tak rychle pohybuje se, že se lidem zdáti může, jakoby na více místech současně stála. Její obrysy nestálé jsou a pořád se mění, že nikdo říci není schopen, jaký tvar její jest. Hlas její hrozivě zní, jednou bouře větrné burácení připomíná, jindy zas kvílení vichru mezi skalami podoben. Její činy většinou škodlivé pro lidi jsou, že málokdo o ní jinak než slovem hanlivým promluví. Toliko námořníci si ji pochvalovati mohou, když do plachet jejich lodí opře se a rychlost plavidel tak dechem svým zvýší...”

Siagil se dříve říkalo dcera vichru, protože prudký vítr je hlavním znakem jejího působení. Její podstata není zlá, jen je nerozvážná a mnohdy si ani neuvědomuje, jaké škody svým dováděním napáchala. Jako jediná si moc nelibuje v humanoidní podobě, byla spatřena výhradně jako větrný vír, větrná koule nebo sloup vzduchu, vždy dokonale průhledná. Občas se nedá spatřit vůbec, a i když je viditelná, její obrysy jsou nejasné a než se na ně stačíte zaměřit, už se přesouvá zase na jiné místo.

Dceru vzduchu můžete potkat prakticky všude, i když nejraději má otevřená prostranství, širé stepi, pouště a nekonečnost mořské hladiny. Může být sama nebo lítat s jinými dcerami vzduchu. Často se mezi sebou předhánějí v rychlosti, a to je pak v oblasti pod nimi boží dopuštění. Občas se najde zlomyslná siagil, která zneužívá své umění tvořit iluze v tetelícím se vzduchu. Jev zvaný „fata morgána“ bývá obvykle její dílo.

V boji s ní vám rychlost není vůbec nic platná, protože v ní se siagil nikdo nevyrovná. Útočí tím, že na protivníka vrhá ze všech stran předměty, které leží kolem ní, od ostrých zrnek písku, po stromy vytržené ze země i s kořeny. Prudký vítr snižuje pohyblivost nepřátel v boji a ani zásah samotné dcery vzduchu není moc příjemný. Používá také vzdušná kouzla, nejčastěji blesky, a některé ze siagil mohou tvořit iluze. Pokud na ni chcete zaútočit, vyplatí se mít dobré brnění a vynikající zbraň pro útok tváří v tvář. Je téměř nemožné zasáhnou ji střelnou zbraní. Nejenže se vyhne vystřeleným šípům či kamenům, ale dokonce je může obrátit proti útočníkovi.

Poznámka: Vzduchu je všude víc než dost a siagil přiletí na správné zavolání jako vítr. Málokdy je ale ochotna vykonat nějakou práci, která se jí nelíbí, což znamená, že není ochotna udělat vůbec nic. Pokud se vám ji k tomu podaří přemluvit, splní svěřený úkol schválně špatně nebo svou zbrklostí udělá víc škody než užitku.

Torgil – syn země

“...síla jeho předčí sílu dětí živlů ostatních, an hravě může balvany obrovské zvedati a házeti s nimi, kam je mu libo. Nejsilnější bytosti pak i kopce či hory přemístiti mohou, než z vůle své sotva dělati budou práci takto namáhavou. Řečeno jest, že existují zaříkadla k přivolání dětí živlů sloužící a také jest možno je přinutiti k tomu, aby skutky neuvěřitelné pro vyvolávače vykonali. Však přetěžká domluva s nimi, neb bytosti tyto jsou pomalé neuvěřitelně a k činu rozhoupati se mohou až za drahnou dobu...”

Tělo této bytosti tvoří země a kamení. Proto nepatří k nejrychlejším, což vyrovnává nepředstavitelnou silou. Také v myšlení je pomalejší a velmi dlouho trvá, než se k něčemu rozhodne. Pak to ale většinou stojí za to. Může libovolně měnit tvar svého těla, tato přeměna ale trvá o něco déle než u ostatních dětí živlů. Nejčastěji mívá humanoidní tvar, kterým velmi připomíná zlobra, protože však není tvořen jen kamením, není tak hranatý a má hnědou barvu.

Syny země můžete potkat v lese i v horách, v poušti i bažině, na zemi i v podzemí, ovšem vyskytují se spíše vzácně a vždy jen v jednom exempláři. Pokud se potkají dva, chovají se tak, jako by o tom druhém nevěděli.

Pokud se vám podaří vyprovokovat jinak poměrně klidného torgila k boji, ukáže vám, že není jednoduchý protivník. Umí vrhat kameny různých velikostí rychlostí, kterou by od něj čekal málokdo, a úder jeho pěsti pošle k zemi i nejmohutnějšího trolla. Nejsilnější exempláře umějí vyvolat i zemětřesení, mohou otevírat trhliny pod nohama útočníků, které je pohltí a zase se uzavřou. Jednou jsem dokonce viděl, jak se syn země ponořil do země a vynořil se na pěti místech současně ve formě pěti méně silných bytostí. Útočníkovi napadenému z pěti stran současně se pak sotva povedlo zachránit holý život útěkem. Při boji se jednoznačně vyplatí sázet na rychlost, brnění proti torgilovi pomáhá jen částečně. Toto stvoření také vyniká úžasnou vytrvalostí a houževnatostí. Pokud je vidět, že mu docházejí síly, je dobré prudce zaútočit a nedát mu šanci ponořit se do země a načerpat novou energii.

Poznámka: Jednání s torgilem je obtížné, jelikož má pomalejší myšlení, a tak může trvat dlouhou dobu, než vůbec pochopí, co se po něm chce. Obvykle si pak zadaný úkol pečlivě promyslí a pak se teprve rozhodne, zda jej vůbec vykoná. Pokud se syn země rozhodne, že zadanou věc pro vás neudělá, neexistuje žádná možnost přesvědčit ho o opaku.

Draci

„…vše špatné, co o nestvůrách všelikých řečeno, pro draky dvojnásob platiti bude. Neb bestie tyto líté vlastnostmi špatnými stvoření všechna světa našeho předčí. Ba dokonce ni vivernů praotci soupeřiti s nimi nemohou, jelikož draci nejen silou a velikostí nad nimi vyniknou, ale též zlobou, zákeřností a inteligencí. Proto můžeš-li, člověče, bestiím šupinatým zdaleka se vyhni, neb není v moci lidské uhodnouti, jaké neřádstvo drak chystati může. Jistotou jedinou toliko jest, že nižádná dobrá věc vzejíti z hlav jejich nemůže…“

O dracích, bájných a údajně nesmrtelných stvořeních, by se dalo vyprávět opravdu velmi dlouho. Většinou jsou to stvoření zlá, zákeřná a někdy i hloupá a marnivá. Ovšem nikdy je nesmíte podceňovat. Hloupých draků je jako šafránu a ti ostatní si díky své dlouhověkosti na našem světě nasbírali dostatek zkušeností. Tyto vědomosti a moc, kterou vládnou, pak používají k dosažení rozličných cílů, nejčastěji nějakých špatností. Není jednoduché je přinutit, aby vám věnovali aspoň trochu pozornosti. S lidmi se moc nebaví a není výjimkou, když na ně zaútočí naprosto bezdůvodně. Tělo draků nezapře ještěří původ, není však na světě ještěra, jehož vzhled by působil tak odporným dojmem. Hlava s hadíma očima a dlouhou tlamou plnou ostrých zubů, je napojena na dlouhé, štíhlé šíji. Mohutné tělo je poseto tvrdými šupinami, poblíž lopatek vyrůstají mohutná křídla, která draka udrží ve vzduchu celé hodiny. Jeho přední končetiny jsou o něco slabší než zadní, stále však dostatečně silné k tomu, aby byl běžící drak schopen vyvinout slušnou rychlost. Všechny čtyři nohy mají ostré drápy, kterými nestvůra rozpárá koně jakoby nic. Výtečnou zbraní je také dlouhý a silný ocas. Barva šupin této bytosti může být různá, obvykle jsou to špinavé odstíny červené, hnědé šedé zelené, žluté nebo mohou být úplně černé. O barvě očí se vedou dohady, pohlédnout do nich se totiž hned tak někdo neodváží a pokud ano, může to být to poslední, co uvidí. Převládá tvrzení, že jsou jedovatě žluté, ale jiní viděli i zelené nebo rudě zářící. Velikosti draků jsou různé, od desetimetrových drobečků až po padesátimetrové giganty.

Není přesně známo, kde se draci většinu času zdržují. Můžeme jen hádat, že to budou hluboké jeskyně, neprobádané horské oblasti dostupné pouze ze vzduchu, a podobně. Naštěstí je jich poměrně málo, jinak by už pravděpodobně ovládli většinu oblastí našeho světa. Převládá jednotný názor na život draků, jsou to samotáři nepřátelští ke svému okolí. Jako o všech legendárních bytostech i o nich se tvrdí, že ve svých slujích mají obrovské poklady nedozírné ceny. V tomto případě asi nepůjde jen o pověst, přece jen se už v několika málo případech podařilo zlého a příliš nebezpečného draka zabít a to, co se našlo v jeho doupěti, bohatě vyvážilo všechny náklady spojené s výpravou.

Než se dostaneme k boji samotnému, rád bych připomněl jednu věc. Draci jsou nejnebezpečnější stvoření na Asterionu. Mají neuvěřitelnou sílu, odolnost, jsou houževnatí a jejich moc je pro normální lidi nepochopitelná. Nemají pouze jedinou věc: slabé místo. Útočí na zemi i ve vzduchu, někteří z nich se bez problémů pohybují i pod vodou. V boji používají různá kouzla, záleží pouze na typu draka a na jeho schopnostech. Jinak útočí tlamou plnou zubů ostrých jako meče, předními tlapami s drápy a také silným ocasem. Pomalejšího protivníka mohou jen tak mimochodem rozšlapat na kaši. Nejnebezpečnější zbraní je ale jejich dech. Mohou chrlit plameny, horkou páru či vzduch, kyselinu, ledový dech a další, opět záleží na typu draka. Zdá se, že různé typy draků se liší podle barev, dosud se však nikomu nepodařilo je nějak rozškatulkovat. Obranou proti nim je hlavně rychlost a dobrá ochranná kouzla namířená proti jejich smrtícímu dechu. Ovšem daleko nejlepší je vůbec se k drakům nepřibližovat. Kdysi existovali lidé, zvaní drakobijci, kteří tyto bytosti lovili. Jejich moc musela být nesmírná a dnes už žijí pouze v legendách. A ani drakobijci se na lov nevydávali samostatně, ale ve skupinách. Já osobně neznám žádného z lovců přízraků, který by byl schopen se s drakem utkat. Pokud vím, jednoho draka dostala družina mnichů Subotamu vedena visítárem, bojovým mágem se schopnostmi v mnohém převyšujícími vše, co si dovedeme představit. Dalšího pak dostala družina Torka Tilkilarina v době, kdy s nimi ještě putoval i Černý rytíř Mortus, údajně nejlepší šermíř obou kontinentů, a moje maličkost. Zabili jsme ho za cenu nemalých ztrát. O jiném případu mi není nic známo. Jestli si i nadále děláte zálusk na dračí poklad, bůh vám pomáhej.

Poznámka: Kromě špatných draků, které jsem popisoval výše, existují i draci dobří. Ti jsou ale naprostou záhadou. Jejich šupiny mají jasnou, výraznou barvu, draci samotní jsou velmi moudří a jejich síla a moc v mnohém převyšuje zlé příbuzné. Objevují se nečekaně, mizí neznámo kam. Je jich velmi málo. Pokud se už objeví, musí mít dobrý důvod a zpravidla vykonají čin, o kterém se pak ještě dlouho mluví. Někdy dokonce napadnou (a porazí) zlého draka, jehož přítomnost otrávila široké okolí, nebo se pustí do obřího viverna a roztrhají jej na kusy. Setkání s drakem dobra je nezapomenutelným zážitkem a jen málo lidí se tím může pochlubit.

Dryáda

„…víly tyto uprostřed stromů živoucích přebývají a o to, by dobře prospívaly, starají se. Kdo stromu jejich ublížiti by chtěl, se zlou se potázati může, neb pro dryáda každou strom její jako přítel nejbližší jest a tato brániti ho bude mocí svou nesmírnou. Když však přece povede se člověku nehodnému strom její pokáceti, tu dryáda ubohá žalem trápí se a nedlouho poté na věčnost se odebere…“

Hluboko v srdcích prastarých lesů je možno střetnout dryády, ochránkyně stromů a lesního života. Mají podobu štíhlounkých dívek oblečených v šatech barvy lesa. Jejich vlasy jsou někdy dlouhé až k pasu a mohou mít nejrůznější lesní barvy od zelené, přes žlutou a rudohnědou až po tmavou, téměř černou hněď. Díky vhodnému maskovacímu oblečení je někdy těžké je spatřit a právě o to dryádám jde. Dlouhé šaty nijak neomezují jejich mrštné pohyby, vypadá to spíše, jako by byli součástí těchto stvoření. Také pohyb dryád je naprosto nehlučný, mohou třeba proběhnout přes vrstvu suchých listů a větviček a přesto nevydat sebemenší zvuk.

Tyto bytosti žijí výhradně uprostřed starých hvozdů a starají se o ně. Temným hvozdům se vyhýbají. V lesích si staví menší městečka, skládající se z chýší spletených z větviček stromů. Jejich domky mají zakulacený tvar a jsou po většinu roku obrostlé zeleným listím. Díky tomu se mezi lidmi rozšířila nepravdivá legenda o tom, že dryády žijí uvnitř živých stromů. Jako stvoření lesa nesnášejí oheň, největší lesní zhoubu. Také nikdy zbytečně nezabijí a pokud někdo zabloudí až k jejich obydlím, vyvedou jej z lesa.

Dryády nikdy nenapadají bezdůvodně a neútočí na stvoření dobra ani na prosté lidi a humanoidy. Pokud se jim ovšem do lesa vetřou zlé nestvůry, skřeti nebo někdo s úmyslem lesu ublížit, dovedou být strašlivými protivníky. V lese se dokonale vyznají, samy zůstávají skryty a mistrně ovládají střelbu z dlouhých luků. Jejich šípy přilétají nečekaně, neslyšně a zasahují s mrazivou přesností. Starší dryády umí také sesílat lesní kouzla.

Poznámka: Komunita dryád má v čele jednu vůdčí osobnost, které říkají Nejstarší. Tato dryáda je velmi moudrá a její stáří může být i několik set let. Je velký problém se s ní setkat, ale když už se to povede, rozhovor s ní může přinést světlo do mnoha nejasností a objevit to, co dlouho zůstávalo skryto. Nejstarší má i schopnost nahlížet do nedaleké budoucnosti a disponuje velkým magickým potenciálem.

Dvě tváře

„…do skupiny této bytosti všeliké počítati se mohou, jejichž schopnosti klamu a přetvářky k dokonalosti dovedeny jsou. Lidem krásnou tvář ukazujíce, dobré se zdají, však v nejméně vhodné chvíli svou pravou tvář i podstatu zákeřnou odhalí a zle se povede tomu, kdo nechal se kouzlem osobnosti jejich zaslepiti, v tvář laskavou uvěřil…“

Pro bytosti, které mají možnost měnit svůj fyzický vzhled a mají tak více životních forem, se mezi lovci přízraků vžilo pojmenování Dvě tváře. Ve starších bestiářích se někdy setkáme ještě s pojmem dvoutvaří, ale ten se již nyní nepoužívá. Základní životní formou Dvou tváří je člověk, poločlověk (tato skupina zahrnuje rasy jako jsou trpaslíci, elfové, hobiti, skřítci apod.) či zvíře běžně se vyskytující na Asterionu. Další formy, do nichž se může tělo této bytosti přeměnit, spíš připomíná myšlenkové útvary ze Stínového světa, než cokoliv živého na tomto světě. Můžeme se tak setkat s obřími létajícími štíry, obludnými hlavami s tucty chapadel, hvězdicí složenou ze samých hrotů šípů nebo dvounohou příšerou podobnou rozevřené knize. Dvě tváře bývají záludná a obvykle velmi nepřátelská stvoření, která se svou příjemnější tvarovou formou snaží získat přízeň své oběti a ukolébat její ostražitost, aby se pak v nestřeženém okamžiku ukázala jejich zrůdnější podstata a nasytila svůj hlad po krvi či lidském mase.

Hlavním znakem Dvou tváří, který je odlišuje například od lykantropů, je dokonalé ovládání přeměny z jedné formy na druhou. Dvě tváře se nemusí omezovat ani denní dobou, prostředím, četností přeměn, ročním obdobím, počasím či jiným faktorem, běžně bránícím ostatním příšerám v převtělení.

Dublér

„…hledání dubléra úkolem nevděčným dozajista jest. Vždyť mnohem snáze by se jehla v kupě sena hledala než nestvůra tato mezi lidmi poctivými. An tak věrně oběť svoji kopírovati může, že ni přátelé nejbližší změny nepoznají a s dublérem bratří se, zrady netušíc. Však zanedlouho již strachu z nich odzvoní, ježto mágové čáry vynašli k odhalení záškodníků těchto a na značnou vzdálenost nepravost spatří a dubléra zahubí…“

Zvláštním zástupcem široce rozvětvené skupiny Dvou tváří je dublér. Jeho základní podoba vzdáleně připomíná hrubě načrtnutý humanoidní trup s náznaky hlavy a končetin, na němž se neustále pohybují a mísí barvy duhy. V této formě však pobývá jen velmi zřídka, neboť díky své stavbě těla dokáže přijmout podobu jakéhokoliv žijícího člověka či poločlověka, kterého má možnost alespoň minutu sledovat. Jakmile dublér pozorování dokončí, vytvoří během okamžiku dvojníka svého cíle. Jeho podobu může nosit libovolně dlouho, do doby, než se rozhodne proměnit zpět do základního tvaru. V ten okamžik ztrácí dublér možnost změnit tvar do té doby, než bude někoho znovu alespoň minutu pozorovat.

Výběr životního prostředí dubléra je plně podřízen jeho současné podobě. Když představuje elfa, nachází se v lesích, když trpaslíka, najdete ho obvykle v důlních štolách. U potravy platí totéž, ale dublér ji nepotřebuje ke své existenci. Jídlo a pití požívá jen aby umocnil věrnost své přeměny.

Nebezpečnost dubléra spočívá v jeho možnostech dokonalého přizpůsobení se okolí. Při delším pozorování svého terče je schopen věrně napodobit i zvyky a chování, psychické vlastnosti a dokonce city (paměť dublér ovšem okopírovat nedokáže, nezná proto minulost svého dvojníka a nemá ani jeho zkušenosti, např. bojové nebo kouzelnické). Dublérský špión díky tomu představuje hrozbu, která se vyrovná mnohosethlavé armádě dobře vycvičených žoldáků, je ovšem zákeřnější. Není mi známo žádné běžně dostupné kouzlo nebo lektvar, jehož účinky by napomáhaly odhalení dubléra, jedinou možností tedy zůstávají nevypočitatelné a tajemné sféry. V přímém boji závisí síla a obratnost dubléra na konkrétním těle, jehož podobu nyní má.

Poznámka: Staré kroniky a bestiáře se zmiňují o dublérech, kteří mohli měnit více podob najednou a dokázali hrát tak věrně roli svých dvojníků, jakoby jim vysáli z mozku všechno jejich vědění. Dokonce prý snad tito dubléři dokázali sesílat kouzla, pokud to uměl jejich dvojník. Mé zkušenosti v této oblasti říkají, že jde buď o bujnou fantazii nezodpovědných kronikářů nebo o dávný jev, který pohřbil čas spolu s arvedanským Císařstvím.

Siréna

„…nejeden mořský vlk chtíčem přemožen k ostrovu panen přesličných vydal se, netušíc, že sám z vlastní vůle do záhuby jde. Slovy však nejde vypovědět úděs nešťastníků těch, když hebká náruč vodních víl v chapadla obludná změnila se, rety přesladké v tlamiska zubaté, po krvi lačnící…“

Jedním ze zástupců rozsáhlé skupiny myšlenkových bytostí zvaných Dvě tváře je Siréna. Ve své přívětivější podobě vypadá jako hezká elfí dívka s perleťově lesklou pletí a rozcuchanými zelenými vlasy. Oděna je jen do průsvitného závoje utkaného snad z mořských chaluh nebo řas. Ale v okamžiku, kdy k sobě dostatečně blízko přiláká neopatrného rybáře či loď zaslepených námořníků, změní se v chobotnici s dvacítkou dlouhých chapadel. Ty pak neomylně vyrazí vstříc nejbližší oběti, aby ji vzápětí omotaly a přidusily a nakonec dopravily do tlamy plné mléčně bílých jehlanovitých zubů. Siréna ve své nestvůrné podobě nedokáže moc dobře vnímat okolí na větší vzdálenost (má pouze velké vodnaté oči, které jsou nad hladinou a v menších hloubkách téměř slepé), a musí se orientovat jen podle svých chapadel. Navíc je v této podobě velmi málo pohyblivá.

Siréna žije v mořích na menších skalnatých ostrovech blízko pobřeží nebo námořních cest. Ve své humanoidní podobě se živí převážně rybami, ústřicemi a mořskými řasami. S vodními národy žije v míru a neodhaluje svou druhou podstatu, protože by to díky jejímu pomalému pohybu a hbitosti vodního lidu či vodních elfů znamenalo jistou smrt.

Boj se sirénou není nic lehkého, jelikož její omamný a sladký hlas se vám zarývá do mozku s neodbytností a silou modlitby arcikněze v chrámu Paní hvězd. Ucpat si uši nebo je zalít voskem pomáhá jen proti nižším formám této příšery, neboť silnější sirény používají také psychickou magii, která vnáší mámivé představy přímo do vašeho vědomí. Zabít sirénu v její nestvůrné podobě není nic jednoduchého, daleko snadnější (a většinou i lepší řešení) je dostat se do bezpečí, z dosahu jejích chapadel, protože pak už je víceméně bezmocná. To se vám ovšem podaří jen v případě, když nejste paralyzováni jejím zpěvem.

Poznámka: Chapadla sirény jsou potažena velmi pružnou a přitom pevnou kůží. Těchto vlastností se s výhodou používá například u tětiv luků, a tak není divu, že zde našla kůže sirény své uplatnění. Luky či kuše s takovouto tětivou se sice hůře napínají (chce to opravdu velkou sílu a zručnost), ale zato mají větší dostřel a střely z nich vyletují s mnohem větší razancí.

Epyry

„…jest mnohem víc silnějších bytostí ohně, však většina z nich samotářský život vede, soukmenovce své nevyhledává. Než síla epyr nejen ve schopnostech, ale i v počtu jejich tkví a převeliká býti může. Střez se, člověče, do doupěte jejich vstoupiti, pakliže nechceš býti zraku zbaven a v pochodeň planoucí proměněn žárem z těl jejich sálajícím…“

Ve spodních částech Podzemní říše, v jeskyních a chodbách, které jsou nám lidem žijícím na povrchu nedostupné, žijí tvorové, jejichž domovem je žhavá láva. Barva jejich těla se mění během života – od jasně bílé při narození až po sytě červenou na konci života. Tvarem připomínají kočkovité šelmy známé z povrchu Asterionu, ale jejich tělo je mnohem ohebnější a dokáže se protáhnout i velmi malou skulinou. Zářivé oči epyr vysílají krátké světelné paprsky, které dokáží na hodiny vyřadit z funkce všechny na světlo citlivé věci, tedy i oči.

Epyry žijí pospolitě, v několika desítkách kusů v jedné jeskyni, a proto se o nich vždy mluví v množném čísle. Za normálních okolností nejsou agresivní, ale napadnou každého, kdo byť jen ulomí kousek skály v jejich jeskyni, neboť ji považují za svůj majetek se vším, co v ní leží, roste nebo visí.

Základní bojovou silou epyr jsou ohnivá kouzla, kterých ovládají několik desítek. Mezi nejznámější a nejčastěji používaná patří klasická ohnivá koule, ohnivá sprška (trojice ohnivých koulí vyslaných současně do různých směrů), ohnivý déšť či pekelný oheň. Když kouzla neporazí protivníka, následuje boj tváří v tvář, v němž mají epyry výhodu svého žhnoucího těla a zpravidla také početní převahu.

Poznámka: Po mrtvých epyrách zůstává jejich srdce ještě dlouho žhavé a září jasným žlutočerveným světlem. S výhodou ho lze použít jako zdroje světla, ale také k zapalování ohňů a ohřívání pokrmů. Srdce epyr patří k základním surovinám na výrobu kamenného slunce.

Fénix

”…na skalách nejvyšších hnízdí a hnízdo své bedlivě střeží. I proslýchá se mezi lidmi, že v hnízdě svém poklady ceny nedozírné přechovává, však každého, kdo se jen přiblíží, na smrt pronásleduje. Nikdo mu uniknout nemůže, an na křídlech ohnivých létá, na oběti své střemhlav ze vzduchu se vrhá a plamenem ohnivým na škvarek je spálí...”

Mnoho se vypráví o ohnivých ptácích upalujících samy sebe, málo z toho je však pravda. Fénixové jsou ve skutečnosti plaší, metr až pět metrů dlouzí ptáci, jež žhnou neuhasínajícími plameny. V hořícím těle se skrývá velká síla, ale malý mozek, proto útočí na každého, kdo se vyskytne poblíž jejich hnízda. Hlavě vévodí nevelký, ale nebezpečně ostrý zobák, nad nímž sálají dvě jasně žluté oči. Nejen vnější část fénixova těla má ohnivou podstatu, ale i jeho nitro stravují plameny snad samotného pekla, což názorně dokazuje spáleniště, která jsou výsledkem jeho ohnivého dechu. Zraněnému fénixovi se špatně hojí zranění, zvlášť ta, co způsobila voda. Čím více je poškozeno tělo této nestvůry, tím je její žár méně intenzívní a těžce poraněný fénix obvykle vyhasne úplně. V tuto chvíli ještě fénix neumírá, má možnost se znovu zrodit v plné síle. Když zabalí své tělo do zámotku z listů zelanu a stonků vonné byliny drahsmy a přečká v nich několik týdnů jeho zranění se plně vyléčí, navrátí se mu jeho ohnivá podstata. Nakonec fénix svým žhavým tělem zámotek spálí a vyletí do světa ještě silnější a zářivější než předtím.

Fénixové jsou samotáři a svá hnízda si stavějí vysoko v horách na místech přístupných jen ze vzduchu. Proto je obtížné nejen ho zabít, ale i dostat se k jeho hnízdu s pokladem. Fénix se vyskytuje v několika formách, které se liší velikostí a silou. Ovšem menší exempláře většinou nehromadí poklady.

Boj s ním je velmi obtížný, neboť jeho tělo září oslnivým jasem a delší pohled na něj může způsobit trvalou slepotu. Také je těžké se k němu přiblížit a je třeba mít dobrou zbraň, protože nebudete mít příležitost sekat do něj delší dobu. Dobrý štít proti ohni je nutností, jinak se jeho dechu bránit nedá.

Poznámka: Díky jeho ohnivé podstatě je voda pro fénixe smrtelná (samozřejmě v dostatečném množství). Je znám případ jednoho kouzelnického mistra, který vylákal obrovského fénixe nad jezero a tam mu kouzlem spoutal křídla, takže pták spadnul do vody a zahynul.

Fext

„…i v pověsti praví se, že fext jest člověk, který duši svou nesmrtelnou ďáblu zaprodal. Odměnou za obchod tento nečistý jest mu tělo zbraněmi nezranitelné a mnoho let života. Leč život tento v podobě stvůry výhod nižádných neskýtá, přesto mnohem příjemnější jest než osud, který peklo duši jeho nehodné po smrti uchystá…“

Tato nestvůra má nepřirozeně štíhlé humanoidní tělo potažené bílou až bílomodrou kůží. Obvykle chodí zahalena v dlouhém černém plášti, pod kterým může mít jakýkoli oděv tmavší barvy. Od člověka se fext liší dlouhými, tvrdými a poměrně ostrými nehty, jimiž umí způsobit nepříjemné zranění. Hlavu má pokrytou hnědými nebo černými vlasy, většinou krátce zastřiženými. Ale každý fext má svou osobnost a jeden od druhého se mohou dost lišit. Lidé, kteří nikdy neviděli upíra, za něj mohou fexta považovat. Tento ovšem nijak neskrývá svůj původ a nemá přerostlé pouze špičáky, ale všechny přední zuby. Jeho oči ve tmě jasně svítí rudým světlem.

Narazit na něj můžete poblíž menších hřbitovů i větších pohřebišť nebo na místech, kde se dříve odehrála nějaká krvavá bitva a mrtví nebyli pohřbeni. Pokud se nekropolí potlouká více fextů, nejeví o sebe žádný zájem.

V boji fext nepoužívá žádné zbraně, vystačí si s ostrými drápy a dokonalým chrupem. A pochopitelně se svými schopnostmi. Jelikož se jedná o nočního tvora, vidí ve tmě mnohem lépe než za světla. I nižší verze tohoto nemrtvého mohou zmást svou oběť tak, že postižený se neorientuje a útočí zcela špatným směrem. Vyšší verze nahání protivníkům panickou hrůzu a používá některá kouzla černé magie. Ti, které fext zasáhne, ztrácejí část životní energie a pokud boj přežijí, potřebují nějaký čas na to, aby se dostali do bývalé formy. Výhodné je použít větší množství léčivých kouzel, popřípadě speciální elixíry vyráběné lovci přízraků. Jelikož na fexta obyčejné zbraně neplatí, je nutné si před bojem potřít čepele svěcenou vodou či olejem, nebo použít zbraně kouzelné. Nejvýhodnější jsou ostří z ryzího stříbra, které nestvůře způsobuje dvojnásobná zranění.

Poznámka: Fextové jsou velmi inteligentní a pokud chtějí zaútočit na skupinu více lidí či pololidí, pokusí se je rozdělit. Takže pokud ve tmě hřbitova zahlédnete v dáli štíhlou postavu, která po chvíli zmizí, největší chybou je vydat se každý jiným směrem a snažit se ji objevit. Právě s tím fext počítá. Z úkrytu se pak vrhne na jednoho člena družiny a vysaje z něj životní energii dříve, než mu ostatní stačí přijít na pomoc.

Gorgona

”...jest záludná nepředstavitelně. Možno ve zříceninách starých na ni naraziti, ana nehybně sedíc sochu předstírá. Než nebohý poutník, který pozor si nedá a k soše se přiblíží. Ta v mžiku ožije a na nebožáka vrhne se, maso z něj trhajíc pařáty ostrými...”

Většinu svého života na tomto světě není gorgona lidem nebezpečná, neboť spí spánkem kamene a připomíná tak výtvor pološíleného sochaře, který ze skály vytesal apokalyptické zrůdy (slovo gorg pochází od starých trpaslíků a značí čedič nebo obecně tvrdý kámen). Dlouhá špičatá křídla strnule trčí, ostré drápy na rukou i nohou se zarývají do kamene, objemné tělo připomíná válečné psy ze Storabska a v démonické tváři lze tušit zkamenělý škleb, tak nějak by se dala gorgona popsat. Když se však v blízkém okolí této příšery kamene pohne něco živého, ztuhlost a strnulost se rychle vytrácí, vystřídány rychlým máváním křídel a hbitým pohybem těla, směřujícím neomylně na narušitele jejího teritoria. Ostré drápy na končetinách gorgony dokáží v minutě rozsápat i rytířské brnění na několik pruhů neužitečného železa.

Vyskytuje se hlavně v ruinách starých objektů, ve skalách a nezřídka i v podzemí. Často je místo obýváno skupinou gorgon, ale ani samotářští jedinci nejsou výjimkou.

Velkou výhodou gorgony v boji je její schopnost létání. Ve vzduchu se pohybuje velmi obratně a není lehké ji zasáhnout. Také její kůže nepřipomíná kámen pouze barvou, ale i tvrdostí. U mladších exemplářů jde proseknout poměrně lehce, ale o kůži staršího jedince si lehce ztupíte meč. A pozor na její drápy. Jsou ostré jako břitva a nezastaví je ani plátové brnění. Může se vám stát, že se vám zbroj rozpadne uprostřed boje. Zásah pařátem gorgony na nechráněném těle doslova roztrhne kůži i svaly pod ní a následky se hojí velmi dlouho.

Poznámka: Při boji se skupinou těchto létavců je potřeba mít krytá záda. Ideální je opřít se zády o zeď nebo třeba o skálu. To pěkně omezí jejich letecké útoky a sníží jejich pohyblivost (nejsou zase tak hloupé, aby nabraly rychlost a narazily hlavou do zdi). Pokud v okolí není nic dostatečně vysokého (a pevného), je dobré se aspoň postavit zády k sobě, což ovšem předpokládá, že vás bude víc. Pouštět se sám do boje s několika gorgonami rozhodně nedoporučuji.

Gryf

”...na těle lva křídla orla rostou mu, taktéž hlava orlí jest, než mnohem větší a se zobanem mohutným. Přestože hrozivě vypadá a silou převelikou oplývá, nikdy bez důvodu nenapadne člověka pokojného. Ale jsa rozzuřena, jako blesk se do boje vrhnouti umí a nebesa nechť ochraňují nebožáka, který důvodem zloby jeho jest...”

Mezi nepříliš početnou armádu tvorů světla patří i gryf. Jeho tělo je od hrudi nahoru orlí a od hrudi dolů lví, takže výborně kombinuje nejlepší vlastnosti obou zvířat. Od orla má schopnost létání a bleskurychlé reakce, od lva pak obrovskou sílu. Ve vzduchu je gryf nebývale pohyblivý, dokáže téměř na místě změnit směr letu a během pár sekund vyvinout rychlost větší než vichřice. Na zemi se pohybuje po čtyřech lvích tlapách, které dokáží jeho tělo donutit jak k rychlému běhu tak k dlouhým skokům. Povahou je gryf poměrně mírný a přátelský, ale dokáže jej během chvilky rozzuřit pohled na zbytečně prolitou krev nebo páchanou násilnost. Jeho jasné zlaté oči se zakalí a on se vrhne na strůjce nepravosti s hněvem připomínajícím rozzuřeného býka.

Gryfové žijí ve skupinách a svá hnízda si staví většinou ve skalách nebo v hlubokém lese. Obydleným oblastem se pokud možno vyhýbají. Jelikož jsou moudří a dlouhověcí, nezřídka bývají strážci dávno zapomenutých pokladů.

V boji jsou velmi nebezpeční a člověk, který má jen trochu rozumu, se s nimi pokusí vyjít po dobrém. Jak jsem již výše uvedl, jsou to stvoření dobrá, moudrá, neútočná a mají jistě nejeden dobrý důvod, proč se lidem vyhýbají. Nevím, proč bychom jim měli poskytovat další.

Poznámka: Ve starých arvedanských knihách jsem nalezl zmínku o tom, že nejstarší gryfové pamatují dobu před tisíci lety a ovládají lidskou řeč. Bohužel se mi ještě nepodařilo mluvícího gryfa potkat, ale to ještě neznamená, že neexistují. Možná budete mít větší štěstí.

Harpyje

“...neradno přibližovati se k místům, kde nestvůry tyto potkati lze. Kdo si vědom toho není a v doslechu hlasu jejich ocitne se, tak jest zmámen zpěvem jejich překrásným, že ničehož jiného nevidí ni neslyší a jen blíže k stvořením těmto dostati se hledí. Když však harpyje nešťastníka takto podle k sobě přilákají, hned na něj vrhnou se, do krku zakousnou se mu a teplou krev jeho pijí. Oběť jejich stále zmámena jejich zpěvem jest, brániti nikterak nemůže se a po chvíli nedostatkem krve zajde...”

Harpyje hyzdí svým napůl ženským a napůl orlím tělem asterionské nebe. Přestože obzvlášť horní polovina těla (ženská část) je nebývale ošklivá, hlas harpyje je naopak nádherný, sladký jako med a vábivý. Jen zkušení lovci přízraků a lidé s velmi pevnou vůlí jej mohou poslouchat bez toho, aby odhodili svou zbroj a vydali se za tímto mámivým voláním. Jejich pouť, stejně jako život, většinou končí na dně hluboké strže, na loži z ostrých kamenů a ohlodaných kostí. I když je zmámení působené hlasem harpyje velmi silné, stačí někdy jediný pohled na její šeredné tělo a zmámení spadne z člověka jako vina před božím odpuštěním. Ve vzduchu není tato nestvůra příliš obratná, ale na zemi se pohybuje ještě hůře.

Také tyto bytosti žijí hlavně na opuštěných místech, v jeskyních, zříceninách i v temných hvozdech. A jestli se dá věřit námořníkům, tak i na několika pustých ostrovech. Většinou se shlukují do skupin, protože tak získává jejich hlas větší moc a hůře se brání jeho mámivému účinku.

Boj s harpyjemi není příliš obtížný. Jelikož nejsou příliš obratné, spoléhají hlavně na sílu svého hlasu. Obvykle stačí jedna dobře mířená rána na krk harpyje a můžete se věnovat další. Pokud na vás zaútočí, není nijak těžké se jejich drápům a zubům vyhnout. Jen nesmíte podcenit účinek hlasu těchto stvůr. Pokud se pohybujete místy, kde se harpyje vyskytují, doporučuji něčím si dobře ucpat uši, čímž se ovšem připravíte o jeden z nejdůležitějších smyslů a vystavíte se nebezpečí nečekaného napadení nějakou jinou nestvůrou.

Poznámka: Dříve se lidé domnívali, že harpyje dovedou zmámit svou oběť nejen hlasem, ale i pohledem. Bylo to proto, že když se k harpyjím někdo přiblíží, zůstane zmámený, přestože přestanou zpívat a vrhnou se na něj. Ovšem ukázalo se, že moc jejich hlasu trvá ještě asi deset minut poté, co přestanou zpívat. Do té doby už stačí svou oběť bezpečně zabít.

Huama

„…i stávalo se nezřídka, že lidé v dáli čáru rozmazanou travinami pohybovati se viděli. Kdo však rozumu zdravého poslechnouti nehodlal a prozkoumati blíže jev neobvyklý vydal se, snadno se kořistí nestvůry této státi mohl. Neb ze spárů huamy úniku není a širé pláně asterionské ještě nenosily tvora, jenž by s ní v rychlosti soupeřiti mohl…“

Jedná se o tvora vypadajícího jako velká kočkovitá šelma. Liší se jednak jiným uspořádáním chrupu (má velmi ostré a dlouhé zuby, které mají vpředu stejnou délku a dále do tlamy se postupně zmenšují) a jednak svou maskovací schopností. Barva kůže této bestie se totiž plynule mění podle barvy prostředí, ve kterém se pohybuje. Proměnlivá je i barva očí. Huama je v podstatě naprosto dokonalý predátor. Je vybavena ostrými zatahovacími drápy, její kousnutí způsobuje paralýzu zasažené oblasti. Díky své maskovací schopnosti je velmi špatně viditelná, pohybuje se nehlučně, nevydává žádné pachy a navíc je schopna vyvinout obrovskou rychlost. Ani ten nejrychlejší trhlinový mustang pro ni není žádným soupeřem. Na kořist se vrhá skoky dlouhými i přes patnáct metrů. Má dokonalý zrak i sluch, v noci vidí stejně dobře jako ve dne. Huama dorůstá až dvoumetrové velikosti

Tato šelma vede samotářský život a vyskytuje se poměrně zřídka. Narazit na ni můžete v savanách na Taře i Lendoru, poblíž vodních napajedel.

Útoku huamy se dá ubránit, ovšem musíte si jí vůbec všimnout. Pohled na rozmazanou čáru v barvě okolí ženoucí se k vám šílenou rychlostí také nepatří k nejpříjemnějším, a dokonce i mnozí stateční muži mohou podlehnout panice. Osobně doporučuji seskočit z koně, postavit se do dráhy předpokládaného útoku a počkat, až šelma skočí. Pokud se vám podaří v pravém okamžiku uhnout stranou a seknout letící bestii, můžete ji zabít i jedinou ranou. Jinak ji to aspoň zastaví a i když je boj s bleskově rychlou nestvůrou krajně nepříjemný, dá se vyhrát.

Poznámka: Huama si jako šelma pečlivě vybírá svoji oběť. Jsou známy případy napadení pěšího člověka i případy, kdy nechala kolem sebe projít celou skupinu lidí, aniž by jim věnovala pozornost. Při útoku na jezdce na koni se vrhá výhradně na zvíře a pokud si jezdec nezláme pádem z koně vaz, šelma jej většinou jen zažene a pak se věnuje svému úlovku.

Hydra

„...jest štěstím převelikým, že nestvůra tato v bažinách toliko přebývá a k lidem poctivým nepřibližuje se. Neb síla převeliká v ní dříme a svýma devíti hlavama vše živé na kousíčky trhá, aby žaludek svůj bezedný nasytila. Hlavou svou prostřední oheň plive a ohněm ani zbraní ublížiti jí nelze...”

Hydra patří k velmi nebezpečným stvůrám, možná nejnebezpečnějším, jaké lze na Asterionu potkat. Naštěstí ale žije pouze v nehostinných bažinách, daleko od lidských sídel. Charakteristickým znakem hydry je větší počet dlouhých hadovitých krků (od tří až po osmnáct, pokud nepočítáme legendární šestatřicetihlavou Dassi hydru), zakončených velkou, téměř dračí hlavou. Její mohutné tělo, pokryté tuhou zelenohnědou kůží, která slouží mimo jiné také jako mimikry, se díky krátkým ploutvovitým končetinám snadno pohybuje bažinami, ale na pevné půdě ztrácí jak rychlost tak obratnost.

Hydra se vyskytuje výhradně v bažinách a nestává se nijak často, aby opustila svůj brloh. Je nesnášenlivá vůči všemu živému, dokonce i proti jiným hydrám. Pokud se tedy dvě hydry potkají, je velmi pravděpodobné, že jedna z nich toto setkání nepřežije.

Její schopnost regenerace je dotažena k naprosté dokonalosti. I těm nejslabším hydrám doroste kterákoli část těla (včetně hlavy), těm nejsilnějším (původně devítihlavým) za každou useknutou hlavu během chvilky narostou dvě nové (maximálně však do 18 hlav). Hydra je naprosto imunní vůči magii země a vody, ale je velmi zranitelná ohněm. Její krev je prudce jedovatá, kousnutí hydry otráví protivníka a může ho i paralyzovat. I ty nejstatečnější při pouhém pohledu na hydru zachvacuje strach a dávají se na útěk. Přesto se i hydra dá porazit, stačí nenechat se kousnout a dát pozor, aby vás nerozdrtila svým tělem. Nejúčinnějším prostředkem k boji je oheň (není tedy pravda, že je proti ohni imunní, jak se myslelo dříve). Po odseknutí jedné hlavy se místo musí spálit ohněm, pak už hlava nedoroste. Pozor na její krev, je to prudký jed. Okamžitě po potřísnění je nutné omýt zasažené místo vodou, ještě než jed začne působit.

Poznámka: Jednou jsem byl svědkem, jak se jedna hydra přiblížila k doupěti jiné. Ta ihned vylezla ven a na nezvaného návštěvníka zaútočila. Byl to velmi působivý pohled, hydry se doslova trhaly na kusy, ale pak jsem si všiml, jak jedna hydra té druhé ukousla hlavu. Žádná nová hlava jí na tom místě nevyrostla! Zatím jsem neměl možnost prozkoumat, co to způsobilo, zda zuby nebo sliny nebo něco jiného, ale jak je vidět, nejsou zranitelné pouze ohněm.

Jednorožec

”...nemnoho lidí jej vidělo jinak než na kresbě. Ve skutečnosti jest ještě nádhernější než zobrazován bývá. Koně připomínaje, však drobnější zdá se býti a rysů jemnějších. Barva srsti jest bílá, ocas a hříva zlaté jsou. A roh čelo jeho zdobící sic vzrůstem malý, moc převelikou však v sobě skrývá. Velice těžké jest roh tento získati, alchymisty však bývá zlatem vyvažován, vzácná a potřebná to surovina pro jejich dryáky magické...”

Není snad na Asterionu člověk dobrého srdce, který by při pohledu na jednorožce nepocítil touhu odhodit zbraně a předměty vražedné a v stínu lesa poklidně dožít svá léta. Viděl jsem jednorožce v životě jen dvakrát a obě tato setkání září v mé paměti svitem jasnějším než paprsky slunce. Jednorožec připomíná nádherného bílého koně, je však drobnější a krásnější. Má dlouhou hřívu, dlouhý ocas protáhlý až k zemi, obojí v barvě zlata. Jeho sněhobílá srst se na slunci třpytí, až oči přecházejí. Na hlavě mu vyrůstá slonovinově bílý roh a na svět se dívá moudrýma, přemýšlivýma očima. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem toto nádherné stvoření spatřil na vlastní oči.

Jednorožci žijí hlavně v lesích a na loukách poblíž hvozdů, jsou ale velmi opatrní a při sebemenším šramotu jako kouzlem zmizí. Mají samotářskou povahu, ještě nikomu se nepodařilo vidět více těchto tvorů pohromadě.

Jednorožec je velmi inteligentní a ti moudřejší z nich umí i mluvit. Případného protivníka se snaží nějak přelstít a často se mu to podaří. Když dojde k boji, pohybuje se nepřirozeně rychle a protivníka může oslepit. Mluvící jednorožci se umí teleportovat a používají i útočnou magii. Často zmatou nepřítele natolik, že se naprosto dezorientován obrátí proti svým spolubojovníkům. Jednorožec je velmi vzácný a kdo ho potká, může se pokládat za šťastného, protože jen málo lidí ho vidělo na vlastní oči a ještě míň s ním mluvilo. Ať bohové ztrestají každého, kdo by chtěl ublížit této krásné bytosti.

Kentaur

”...koně polovic a člověka druhá, tak vypadá stvoření, jež kentaurem se zove. Výhod svých dobře si jest vědom, neb v běhu s koněm drží krok, zručností a chytrostí však člověku vyrovná se. Neradno dostati se s kentaurem do sporu, an boji čestnému se vyhýbá, pletichy toliko strojí, výhody všecky chce pro sebe uzmouti...”

Kentauři vypadají od pasu nahoru jako člověk, od pasu dolů jako kůň. Lidská polovina těla bývá obvykle svalnatá, protože jsou to rození bojovníci. V obličeji se liší stejně jako lidé, mají také různou barvu vlasů i očí. Dolní polovinu tvoří menší koňské tělo, které může mít bílou, hnědou či černou barvu. Grošovaného kentaura jsem ještě nepotkal. Kentauři jsou proslulí svou výjimečnou chytrostí a také lstivostí. Dále vynikají ve střelbě z dlouhého luku, obzvláště v rychlosti, s jakou jsou schopni vypouštět jeden šíp za druhým. Na otevřeném prostoru, kde můžou manévrovat, se stávají smrtelně nebezpečnými protivníky, zvláště pokud útočí ve větší skupině.

Potkat je můžete i v lesích a v horách, ale nejvíce si zamilovali nekonečné pláně. Potíž je v tom, že jejich vůdcové nebo šamani ovládají magii a ze všeho nejméně si přejí kontakt s lidmi či pololidmi. Jejich síla tedy slouží k tomu, aby svá obydlí dovedně zamaskovali a případné návštěvníky kouzly zmátli a odpudili. Proto se jen málo lidí s kentaury setkalo tváří v tvář a ještě méně pak vidělo jejich tábory. Nejčastěji žijí v tlupách čítajících několik desítek jedinců. V jejich čele stojí náčelník, který vyniká buď v boji, nebo je z nich nejbystřejší. Bojové schopnosti a rychlé myšlení považují za stejně důležité.

Kentauři mohou být různě zkušení, chytří ale také dobří či zlí. Pokud používají magii, pak většinou tu, která nejlépe vyhovuje jejich povaze. Většinou se zdržují ve skupinách, ovšem najdou se i samotáři. V boji se vyhýbají přímému střetu, útočí spíše ze zálohy nebo na protivníka straží důmyslné pasti. Když nemají jinou možnost, dají se přinutit i k boji tváří v tvář, ovšem pokud se jedná o starší jedince, mohou nepříjemně překvapit svými magickými schopnostmi.

Poznámka: Díky jejich výjimečným vlastnostem není divu, že se už mnoho kentaurů stalo slavnými. Nejeden hrdina se své moudrosti a dovednostem naučil právě od kentaura. Žel ne všechny tyto bytosti jsou dobré a někteří z dobrodruhů se stali jen loutkou v rukou kentaurů, kterým bezmezně důvěřovali.

”Skrýval jsem se před dechem fénixe, čelil ostří kostěje a hleděl do očí medúze. Nikde jsem ale nepotkal tolik zla, jako v mysli špatného člověka.”

Mortus Černý

Kostěj

”...postavou člověka podoben, místo hlavy lebka umrlčí. Nebezpečný netvor to jest, an člověka pohledem uhrane a mečem hlavu mu srazí...”

Kostějové připomínají vysokého, mohutně stavěného člověka. Jejich běžná výška je něco přes dva metry. Celý dojem ovšem kazí hlava, která se ze všeho nejvíce podobá lebce bez kousku kůže. Z mrtvolně bledého obličeje si nejdříve všimnete temných, propadlých očních důlků, v jejichž hlubinách září rudé oči. Oblečeni obvykle bývají do černé kazajky a kalhot, na ramenou mají dlouhý černý plášť. Jelikož toto oblečení zakrývá celé jejich tělo a po smrti se rozplynou i s ním, nikdo ještě nezjistil, jak vypadají pod ním. Jsou to bytosti spíše zlé podstaty, setkání s nimi rozhodně nepatří k zážitkům, na které byste rádi vzpomínali. Ne vždy zabíjejí každého koho potkají, ale jsou i takové případy. Přestože jsou poměrně inteligentní, vyjednávat se s nimi nedá, poněvadž si kladou nehorázné až nesplnitelné podmínky a nikdy ze svých požadavků nesleví. Ze všeho nejvíce milují boj a pokud se do něj jednou pustí, neustoupí před žádnou přesilou.

Kostějové pobývají většinou na pustých, liduprázdných místech. Zdržují se ve skupinkách o několika jedincích, jejich počet však nikdy nepřevyšuje deset bojovníků. Tato skupina mívá vždy nějaké doupě, od něhož se moc nevzdaluje. Nejčastěji jde o nějakou jeskyni, opuštěné stavení nebo zříceninu pevnosti či hradu.

Pokud dojde k boji, používají zvláštní černý meč, který způsobuje paralýzu nebo prudkou otravu, u vyšších verzí každý zásah doplňuje majiteli ztracené životy. Po smrti se jejich meč rozplyne v oblaku černého kouře. Vyšší verze také používají černou magii a zmatení. V boji se nejvíce vyplatí kostěje odzbrojit. Velkou část svých schopností má díky svému meči a po jeho ztrátě už zabití kostěje není takový problém.

Poznámka: Velmi rozšířená je pověst o pokladech, které si tito bojovníci shromažďují ve svých příbytcích. Ano, je to pravda. Sám jsem vedl výpravu proti skupině devíti těchto netvorů, kteří sídlili v horském průsmyku a zabíjeli každého, kdo se jen přiblížil. Nakonec se nám podařilo je pobít a po průzkumu jejich jeskyně jsme našli velké množství zlata, drahých kamenů a dokonce i několik mocnějších arvedanských artefaktů. Ale boj samotný byl jako noční můra. Několik členů naší skupiny prchlo jen při pohledu na protivníky, v boji padlo mnoho hrdinů a my, co jsme to přežili, dodnes nemáme chuť o tom vyprávět. Žádný poklad na světě nemůže vyvážit tak otřesný zážitek. Jen díky přítomnosti takových mužů jako je Mortus Černý nebo Tork Tirkilarin se nám podařilo zvítězit.

Kraken

„...nesčetné stvůry v hlubinách mořských žijí. Jedna z nich krakenem se zove. Pozor je nutno si na něj dáti, anžto silou obrovskou oplývá. Nestává se velmi často, že nestvůra bez důvodu zjevného zaútočí. Varujte se však rozzlobiti jeho, neboť v hněvu strašlivý jest. Pak státi se může, že loď celičkou na třísky rozláme a posádka za potravu poslouží mu...“

Typickým představitelem vodních nestvůr je kraken. Je štěstí, že nepatří k nejhojnějším, protože starší exempláře dorůstají značné velikosti a jsou postrachem všech námořníků. Krakeni se vyskytují v různých velikostech. Mladší z nich měří na délku kolem tří metrů, staří veteráni mohou narůst do několika desítek metrů. Jejich tělo má do pasu humanoidní vzhled, liší se však barvou kůže, která může být zelená až tmavě hnědá. Další odlišnost je v počtu rukou: krakeni totiž mají čtyři ruce. Od pasu dolů tělo přechází do dlouhého ocasu, který se ke konci vertikálně zplošťuje a slouží krakenovi k vyvinutí potřebné rychlosti. Hlavu má holou, ve tváři má jakoby rybí výraz, který je způsoben skřelemi rozšiřujícími se v místě, kde mají ostatní humanoidi uši. Zelené oči, potažené průsvitnou blánou, jen umocňují jeho rybí vzhled.

Krakeni žijí výhradně v mořích, na souši se nemohou pohybovat ani dýchat. Mohou to být samotáři, nebo žít v hejnech a i když mezi sebou komunikují, nejsou příliš inteligentní. Ještě nikomu z lidí a pololidí se nepodařilo navázat s krakenem verbální či mentální kontakt.

Tyto bytosti sice málokdy zaútočí samy od sebe, ale i to se může stát. Velmi lehce se ovšem dají k boji vyprovokovat. Pokud jde o dostatečně silné jedince, jejich útok bude veden proti lodi, na které se plavíte. Mladší krakeni útočí na konkrétní lidi. V boji používají svých čtyř rukou, jejichž síla je příslovečná. Znají také útočná kouzla vodní magie a vodní živel jim pomáhá v ničení lodě. Nepříjemnou vlastností starších exemplářů je rychlé hojení ran způsobených zbraněmi, useknutá ruka však nestvůře nedoroste. Není radno pouštět se s nimi do boje, protože ve svém živlu jsou si naprosto jistí. Těžko se k nim také přiblížíte. Pomáhají střelné zbraně (od luků a praků po balisty a katapulty) a útočná magie, hlavně blesky. Ohnivá kouzla jsou sice ještě lepší, ale pokud je kraken pod vodou, asi vám k ničemu nebudou.

Poznámka: I když se mladí krakeni mohou zdát poměrně snadnou kořistí, už se několikrát stalo, že po napadení mladšího jedince se z hlubin vynořil starší exemplář a zaútočil na loď. Kraken si je pravděpodobně schopen přivolat pomoc a tak se ze zdánlivě snadného boje může stát příšerná noční můra často s tragickým koncem.

Kyklop

”...přestože trollu podoben, výškou i silou překoná jeho. Však v čem síla jeho největší, toť pohled uhrančivý jest. Oko své krhavé na nepřátele upře a mocí pohledu tohoto k zemi je srazí. Nehybné a na zemi ležící pak kopím probodává a krev jejich pije...”

Kyklopové jsou přes tři metry vysocí kolohnáti s atletickou postavou, dlouhýma rukama a obřími chodidly. Svalnaté tělo mají pokryté tmavě hnědou ztvrdlou kůží, na veliké hlavě dominuje jediné oko uprostřed čela. Obličej doplňuje baňatý nos a velká ústa stažená do zuřivého úšklebku. Až na výjimky jim na hlavě nerostou vlasy ani vousy. Oblečeni bývají v dlouhém koženém nebo šupinovém brnění, které jim sahá do půli stehen. Vyzbrojeni mohou být mečem nebo kopím, v druhé ruce mají těžký štít.

Kyklopové obývají hlavně teplejší oblasti, v nichž se vyskytují všude tam, kde není příliš velká koncentrace lidí. To značí kromě měst prakticky kdekoli. Žijí ve společenstvech pod vedením náčelníka, který ostatní kyklopy převyšuje svými schopnostmi. Povahově se od sebe liší podobně jako lidé, jen s tím rozdílem, že se nevyskytují absolutně dobří kyklopové. Domluvit se s nimi dá, jen si člověk musí dát pozor na jejich uhrančivý pohled, jinak může brzy zjistit, že dělá přesně to, co mu poroučejí.

Boj s kyklopy je poměrně obtížný. Jako by nestačila skutečnost, že jsou mistry v ovládání meče i kopí, které umějí také velmi přesně vrhnout na protivníka, mají ještě několik nepříjemných schopností. Svým pohledem mohou protivníka paralyzovat až do konce souboje nebo ho mohou dokonce začít ovládat. Ti zkušenější pak v boji regenerují svá zraněná těla, používají psychické útoky a dokonce magii ohně.

Poznámka: Nejzranitelnějším místem na kyklopovi je jeho oko. Pokud se vám podaří jej oslepit, je boj v podstatě rozhodnut. Problém je v tom, že je imunní vůči oslepení kouzly. Proto je nutné oslepit jej pomocí zbraně a to není nijak jednoduché. Kyklopové pochopitelně o své slabině vědí a útok vedený na jejich oko je rozzuří k nepříčetnosti.

Medúza

”...bytostí nejošklivější jest jistotně medúza. Nešťastník pohlédnuvší do hrozného obličeje nestvůry této se tak zhrozí podoby její, že na místě ve skálu se promění. Tu nižádné zrcadlo pomoci nemůže, ana stejně šeredná v něm jako ve skutečnosti jest...”

Horní polovina těla medúzy vzdáleně připomíná ženu, je však hnědozelené až hnědé barvy. Její hlava je trochu větší a místo vlasů se na ní svíjejí jedovatí hadi. Obličeji dominují velké kulaté oči, výrazná jsou také ústa plná špičatých zubů, nos a uši nemají žádnou zvláštnost. V hnědých rukou s dlouhými, ostrými nehty obvykle třímá dlouhý luk a na zádech jí visí toulec s otrávenými šípy. Kůže na horní polovině těla je poměrně tvrdá a místy puchýřkovitá. Od pasu dolů medúza přerůstá v hadí ocas s chřestidlem na konci. Tento ocas jí neumožňuje zrovna nejrychlejší pohyb, což je patrně její jediná nevýhoda.

Medúza se vyskytuje hlavně v rozvalinách, troskách starých paláců a občas také v podzemí. Obzvláště ráda vyhledává místa složitá na orientaci, s velkým množstvím chodeb, kde může protivníka zmást. Jen velmi výjimečně se vyskytnou dvě medúzy na jednom místě, tři společně ještě nikdo neviděl.

V boji používá dlouhý luk, jehož šípy jsou napuštěny prudkým jedem. Při boji zblízka je nutno dát pozor na jedovaté hady, které má na hlavě. Také kousnutí samotné medúzy způsobuje velmi nepříjemnou a těžce léčitelnou otravu. Ovšem nejhorší její zbraní je schopnost proměnit protivníka v kámen. Stačí jeden pohled do jejích velkých očí a protivník se v okamžiku promění v sochu. Stejně jako u baziliška je možno použít zrcadlo a sledovat její odraz, ale vzhledem k tomu, že medúzy se perfektně orientují ve spleti chodeb svého sídla, není takový boj zrovna nejpříjemnější.

Poznámka: Dříve se myslelo, že medúza je tak ošklivá, že jediný pohled na tu hroznou tvář obrátí člověka v kámen. To samozřejmě není pravda, zkamenění je zvláštní schopnost medúzy a ta ji plně ovládá. To znamená, že zkamení jen toho, komu pohlédne do očí a použije na něj sílu svého pohledu. A člověk proměněný v sochu může být obrácen zpět do své původní podoby. Někteří mágové Asterionu mají tu moc, ale proměna musí být provedena co nejrychleji, jinak může mít trvalé následky (hlavně hrozí snížená pohyblivost, pokud si tělo příliš zvykne na kamennou podobu). Lživá pověst o prachu ze zkamenělých lidí jako zázračné přísadě do alchymistických elixírů připravila mnoho nešťastníků o šanci navrátit se zpět.

Minotaurus

”...řve tak, že skály se sypají. Kdo zaslechne jeho, toho hrůza zachvátí a k úprku dožene. Však mnohem lepší utéci, než do spárů dostat se nestvůře hrozné. An silný jest, že býka do rukou uchytiv, vejpůl ho roztrhne a během chvilky celého schlamstne. I hladný neustále jest, neradno přibližovati se na dosah, neb žádným masem nepohrdne minotaur...”

Minotaurus je jednou z mnoha nestvůr připomínajících zmutovaného humanoida. Je vysoký dva a půl až tři metry, tělo má svalnaté, nejvíce připomínající hodně chlupatého obřího člověka. Ale na jeho krku vyrůstá nestvůrná býčí hlava porostlá hnědou srstí. Z ní vyčnívají dva ostré rohy, nad obludným rypákem zlostně planou malé oči a z tlamy trčí dlouhé, nahoru zahnuté kly. Minotauři většinou nemívají brnění a jsou od pasu nahoru nazí, jen málokteří z nich nosí lehké brnění. Nohy mají porostlé hustou srstí, a proto jsou obvykle oblečeni jen v bederní roušce.

Narazit na ně můžete na mnoha opuštěných místech. Jsou to samotáři a prázdnota okolo jejich doupěte často souvisí s jejich extrémní žravostí. Doupě si budují v jeskyni, v podzemí nebo i v nějakém zbořeništi. Komunikace s nimi není možná. Mluvit stejně neumí a jsou zbytečně prchliví.

V boji mají výhodu hlavně díky své síle. Ať už používají velký kyj nebo jen své obrovské pracky, je třeba se vyhnout přímému zásahu. Někteří z nich jsou také nepříjemně rychlí. Také s jejich rohy se musí počítat, neboť se vyznačují velkou ostrostí. Dobré je zaútočit na jejich nechráněnou hruď, jeden zásah do srdce může boj ukončit během chvilky. Useknout minotaurovi hlavu se jen tak někomu nepodaří, protože je posazena na mohutném krku.

Poznámka: Nejdůležitější zásada při boji s minotaurem je skončit to rychle. Při dlouho trvajícím boji má tu výhodu, že se mu zacelují zranění. A také má neuvěřitelnou výdrž.

Mnohohlaví obři (Mnohohlavci)

„…nejen že vzrůstem obrovští jsou a více rukou zbraně třímajících mají, také mysl jejich, počtem hlav posílená, dělá z nich protivníky jen obtížně porazitelné. Nejeden hrdina silných paží, ale bystrosti postrádajíc, do léček mnohohlavce upadl a skonal, aniž dostalo se mu možnosti umění válečného použíti…“

Mnohohlavci se svým vzhledem velmi podobají asterionským obrům. Jsou jako oni tři až čtyři a půl metru vysocí, svalnatí a velmi silní, ale už ne zdaleka tak mdlého myšlení a pomalého chápání. Už u dvouhlavce se můžete dočkat léček a záludností, které by žádný obr nebyl sto vymyslet. S každou hlavou navíc roste nejen intelekt mnohohlavce, ale také počet rukou (každé hlavě přísluší jeden pár). Hlavy i ruce jsou po těle rozmístěny rovnoměrně, což znamená, že mnohohlavec vidí i dozadu a může současně bojovat s několika nepřáteli útočícími z různých směrů. Oblečen bývá obvykle do medvědích nebo lvích kůží, dovedně spojených v jednoduché šaty. Okolo krků mu obvykle chrastí náhrdelník z lebek zabitých nepřátel.

Mnohohlavci žijí převážně v nižších polohách hor nebo v savanách, nejsou ovšem výjimkou případy výskytu v jiných oblastech. Dvouhlavci často žijí v malých tlupách, trojhlavci, čtyřhlavci a vícehlavci se už vyskytují méně často a jsou to samotáři.

Souboj s mnohohlavcem je dosti obtížný, protože díky svým hlavám vidí dokonale jak do stran, tak dozadu. Ani skupina bojovníků mu nečiní větší problémy a bez jakýchkoliv postihů dokáže bojovat s několika muži najednou. Jediné slepé místo má v blízkosti nohou, ale tam hrozí nebezpečí, že vás zašlápne. Proto se jako nejcennějším spojencem v boji s mnohohlavci ukázala oslepující zaklínadla, která dokonale paralyzují jeho výhodu. Pak už stačí jen obezřetně postupovat a v nestřežené chvíli zaútočit.

Poznámka: Zaschlá krev mnohohlavců má magické schopnosti, neboť každá její kapka dokáže ze Stínového světa přitáhnout jednoho trigona, za předpokladu, že se dostane do kontaktu se zemí. Dokud k tomu však nedojde, není se čeho bát. Kapky krve mnohohlavců jsou také vzácné a nesmírně ceněné šperky, které vyžadují od svých nositelů notnou dávku odvahy a opatrnosti.

Mokřan

“...pozor ať každý si dá, jehož cesta přes blata povede. V bažinách nestvůra číhati může, která mokřanem se zove. Nelze jej okem spatřiti, an pod bahnem pohybuje se a na tvory živé útočí. V jeho pažích síla převeliká dřímá, mnoho již dobrodruhů zardousil či pod hladinu stáhl...”

Na okrajích bažin, v místech, kde vládne stejnou měrou voda a země, žijí podivní tvorové, mokřani. Jejich tělo tvoří velká hrouda mazlavé hlíny, pokrytá mechem a zetlelým listím, z níž odkapává voda, tvarovaná do jakési homole s dvěma končetinami po stranách. V bažinách a vřesovištích se mokřan pohybuje svižně, jakoby se velká strnulá vlna sunula po hladině okolní krajiny. Čím však jde dále do suššího kraje, jeho pohyb se zpomaluje, až nakonec ustane zcela a z mokřana se stane jen travnatý pahrbek. V příliš vodnatých bažinách a jezerech se zase může rozpustit na malinké části a přestat jako celek existovat. Mokřan vnímá okolí pomocí pohybů vody a je tedy téměř slepý vůči jevům ve vzduchu, které alespoň trochu nenaruší klid vody v podmáčené zemi. Na vetřelce v bažinách, tedy každého, kdo způsobil nepřátelské vlnky v rašeliništi, zaútočí svými obrovskými pažemi, v nichž se skrývá síla několika kovářských kladiv.

Jak je již uvedeno výše, mokřan obývá výhradně blata a bažiny. Je to samotář a pokud do obydleného močálu zavítá jiný mokřan, dojde k boji o území. V okolí jeho bydliště se vyskytuje jen málo živých tvorů, kteří jsou dostatečně ostražití, aby se nestali součástí jeho jídelníčku.

V boji má mokřan velkou výhodu díky prostředí, které jej obklopuje. Zatímco tato stvůra je v bažinách jako doma a pohybuje se v nich děsivou rychlostí, člověk tudy musí jít velmi opatrně a vážit každý krok. Výhodné je zaútočit na mokřanovy paže. Pokud se vám podaří aspoň jednu odseknout, netvor uprchne do svého doupěte a tam zůstane, dokud mu nedoroste. Velmi výhodná jsou také ohnivá kouzla, ovšem jejich účinek oslabuje okolní mokré prostředí. Mokřan sám je však na ně velmi citlivý.

Poznámka: Mokřana je velmi těžké jednou provždy zabít. Když je vážně raněn, uprchne pod hladinu bažiny a tam jej téměř nikdo nemůže pronásledovat. Díky své schopnosti regenerace se jeho rány pomalu zahojí a za nějakou dobu začne zase sužovat okolí. I on má ale slabinu: nejenže je velmi citlivý na oheň, také magie země mu může velmi ublížit, což není u nestvůr obývajících bažiny obvyklé. Například kouzlo Zkamenění jej zahubí jednou provždy.

Nepojmenovaný

„…jest bytostí, o které není snadné informace sebemenší získati. Nemnoho lidí smrtelných s ní setkalo se a hrůznou zkušenost tuto přežilo. A zbytek ten sotva lze za šťastlivce označiti, neb hrůza ze setkání tohoto v mysli jejich poznamenané do konce života zůstává i nechuť nešťastníků k vyprávění zážitku děsivého očividná jest. Na čem však všichni postižení jednomyslně shodnou se jest skutečnost, že bestie nepojmenovaná žádného těla nemá, viditelného či neviditelného a v podstatě jakousi energii negativní k místu určitému vázanou představuje. Výskyt její ve světě našem pak podoben vředu hnilobnému na kůži bělostné, pročež každá z oblud nepojmenovaných zničena býti musí…“

Jen velmi těžce lze napsat o této bytosti ze Stínového světa něco konkrétního. Ví se, že nemá hmotné tělo a snad ani nějaký stálý tvar. Když je v blízkosti, máte jen nejasný pocit něčeho temného, co vás upřeně pozoruje za zády, ale kdykoliv se otočíte, nic nespatříte. Teprve po delší době se v hlubinách vaší mysli začne objevovat nezřetelný obraz hrůzy, strachu a děsu, který jako mor zaplavuje celé vědomí. Slovy nelze popsat, jak je tato příšera strašná, a jen pouhá vzpomínka na ni je nepříjemná jako mučení skřetích šamanů, a proto nedostala žádné jméno. Nepojmenovaný útočí na mysl a snaží se ji ovládnout. Lidé v jeho osidlech mu slouží, provádějí krvavé oběti, které tuto bestii dále posilují.

Nepojmenovaný žije v okolí míst, kde se dlouhé roky odehrávaly činy, způsobující lidem nepředstavitelnou psychickou či fyzickou bolest. Barbarské svatyně s krvavými oběťmi, nelidské mučírny, tvrze a hrady krutovládců, to jsou jeho oblíbená místa.

Bojovat s nepojmenovaným konvenčními zbraněmi (meči, sekerami či luky) nemá valného smyslu, neboť pravděpodobně neexistuje tělo, kterému byste mohli zasadit smrtelnou ránu. Proto vřele doporučuji všem, kteří se s nepojmenovaným setkají, aby se rychle otočili a uprchli. Nepojmenovaný se totiž většinou nemůže volně pohybovat po krajině, je vázán na ostře ohraničené místo. Já sám jsem se s nepojmenovaným nesetkal a děkuji za to všem Sedmnácti bohům.

Poznámka: Podle neověřených pramenů lze nepojmenovaného přece jen (když už ne zabít) alespoň vypudit z Asterionu zpět do Stínového světa. Existuje k tomu složitý theurgický rituál, jehož hlavní součástí je velký rubín, který dokáže zachytit prchavou formu nepojmenovaného a protlačit ji skrze bránu do jeho domoviny. V posledních tisíci letech však není znám žádný úspěšně završený pokus o tento rituál.

Pegas

“...málokomu poštěstí se spatřiti bytost tuto, ana velmi plachá jest, přítomnost člověka vycítiti dovede a na křídlech větrných do vzduchu uprchne. Však povídá se mezi lidem prostým, že někteří z elfů, jejichž moudrost přírodní v mnohém vědění lidí přesahuje, pegasa přilákati dovedou a slovy vlídnými přesvědčí jeho, by jim za oře sloužil. S ním pak králi vzduchu stávají se, toliko drak se pegasovi rychlostí i obratností vzdušnou rovnati může...”

Kdyby existence této bytosti nebyla v mysli mnoha lidí pouze legendou, jistě by ji nazývali králem vzduchu. Vzhledem pegas připomíná nádherného bílého koně s dlouhou bílou hřívou a ocasem sahajícím téměř až k zemi. Na jeho majestátní hlavě jsou posazeny pozorné oči, kterým nic neunikne, chvějící se chřípí zachytí i ten nejmenší pach a prozradí kohokoli, kdo by se chtěl k pegasovi přiblížit. Čeho si ale všimnete nejdříve, jsou dlouhá bílá křídla, vyrůstající z jeho trupu. Jako celek působí pegas nezapomenutelným dojmem. Lidé, kteří měli to štěstí a viděli na vlastní oči jak pegasa, tak i jednorožce, tvrdí, že ti dva jsou si podobni jako bratři.

Pegasové nejsou tak vzácní, jak si mnoho lidí myslí. Dokonce jsou místa, na kterých se vyskytují jejich stáda o několika desítkách jedinců. Žijí však na místech, kam mnoho lidí nezavítá a stále se stěhují z místa na místo. Nekonečné travnaté pláně, horská údolí, úrodná místa poblíž říčních koryt i řídké, sluncem prosvícené lesíky, tam všude byste mohli na pegasy narazit, nebýt jejich příslovečné plachosti.

Boji se pegas vyhýbá, jak jen může. Pokud je ale k němu přinucen, jeho mohutná kopyta, snášející se velkou rychlostí ze vzduchu a bušící do nepřítele, z něj dělají nebezpečného protivníka.

Poznámka: Na Asterionu žijí i lidé a pololidé, kteří dovedou pegasa chytit a zkrotit. Je jich však poměrně málo, a proto hlavním dopravním prostředkem stále zůstávají koně. Kdo ale měl to štěstí a bylo mu dopřáno proletět se vzduchem na hřbetu tohoto stvoření, těžko už bude hledat koně, který by se mu zalíbil.

Pekelný pes

“...tu z plamenů ohnivých psisko obrovské vynoří se a plameny tyto ničeho mu nečiní. Z očí a nozder oheň mu sálá a když tlamisko otevře, sloup ohně se vyvalí a žárem jeho i zdi kamenné popraskati mohou. Snad z pekla samotného nestvůra tato na svět náš pokojný přichází, by do života poklidného děs a strach smrtelný vnesla...”

Pekelný pes je stvoření ohně. Vyskytuje se v několika velikostech, z nichž i ta nejmenší měří v kohoutku třičtvrtě metru, ta největší pak připomíná menšího koně. Stavbou těla připomíná vlka, má však mnohem kratší srst rudé či rudohnědé barvy. Tlamu má plnou ostrých zubů, ze kterých mu odkapávají ohnivé sliny, z nozder stoupá černý kouř a oči této bestie žhnou jako řeřavé uhlíky. Vyšší forma je dvouhlavá, nejvyšší pak je legendární pes Kerberos, který se kromě značné velikosti pyšní také třemi hlavami.

Tato ďábelská stvoření obývají většinou pusté kraje, pouště, spáleniště a kamenité oblasti. Ani ruiny a sklepení opuštěných hradů a pevností nejsou výjimkou. Ve většině případů narazíte na skupinu okolo tří až tuctu těchto bestií, pouze jejich nejvyšší forma, Kerberos, je samotář.

V boji je nepříjemná hlavně skutečnost, že tyto stvůry jsou poměrně inteligentní. Pokud bojujete se skupinou, obstoupí vás ze všech stran a jen těžko se z tohoto obklíčení probojovává ven. Ovšem jejich síla je pouze v útoku, brání se velmi chabě a moc nevydrží. Pokud se vyhnete jejich dechu, prakticky by neměl být problém nižší formu psa na jednu až dvě rány mečem zahubit. Horší je to s Kerberem, který má nejen tři hlavy, ale také pěkně tuhý kořínek. Navíc umí protivníka oslepit a jeho sliny jsou jedovaté, takže kousnutí způsobuje otravu. Na něj se vyplatí jít ve skupině, kde jeden nebo dva nestvůru zaměstnají a ostatní ji napadnou zezadu a z boku. Pak je mnohem snazší jí zasadit smrtelnou ránu.

Poznámka: Alchymisté si velmi cení slin Kerbera, ze kterých se vyrábí nejenom velmi účinné jedy, ale také jsou používány jako přísada do různých mastí a elixírů. Částka, kterou jsou někteří z alchymistů ochotni zaplatit za slinné žlázy této bestie, se díky počtu jejích hlav ještě násobí třemi.

Přízrak

”...za jasných nocí se zjevuje, člověku podoben, však s tělem průhledným a očima rudýma. Jest to ztělesnění čistého zla a musí býti zahubeno. Proto každý, kdo ho potkáš, směle zahleděti se na něj musíš, abys ukázal, že strachu neznáš. Do ruky vodu posvěcenou ve flakónu vezmi a nebojácně před sebe ji zvedni. Pak přízrak polekán na ústup se dá, ty vrhni vodu svěcenou na stvůru prchající, načež ona se zakvílením svět náš opustí...”

Vzhled této nestvůry, řazené mezi nemrtvé, se vymyká díky své nestálé formě jednoduchému popisu. Základ přízraku tvoří modrý až šedý dým vzdáleně se podobající tělu člověka, nebo také jakéhokoliv jiného tvora, od snových slonů a vlků až po neskutečné létající ryby. Obrysy určující hranici mezi skutečným světem a přízrakem jsou nejasné a stále se měnící, jako plameny ohně. V místě, kde obvykle bývá hlava, má modrý dým nejsytější barvu a uprostřed něj září dvě rudé oči. Přízrak se pohybuje neslyšně a většinou pomalým, vytrvalým tempem, jako by mu někdo poradil, že tím bude nahánět ještě větší hrůzu.

Výskyt přízraku se očividně neomezuje na nějaké konkrétní místo, jeho aktivity byly pozorovány téměř všude, a může se proto objevit i na obydleném místě a zaútočit na lidi, které potká. Snad jen na hustě obydlených místech, ve větších městech, se zdržuje výjimečně, spíše vyhledává místa opuštěná, kudy chodí jen málo lidí.

Při úspěšném útoku přízrak neubírá životy, ale vysává z oběti životní energii. Nejvyšší verze přízraku si touto energií doplňuje životy ztracené v boji, ostatní se jí pouze živí. Nejhorší přízraky také ovládají temnou magii. K boji se doporučuje použít kouzelné zbraně nebo zbraně potřené svěceným olejem. Také se osvědčilo vrhání lahviček se svěcenou vodou, které má navíc tu výhodu, že pokud nenecháte přízrak přiblížit, nemůže vlastně vůbec útočit a tak se dá vyhnout zasažení. Zranění způsobené přízrakem není na první pohled vůbec patrné a velmi těžce se léčí.

Poznámka: Zasažení přízrakem způsobuje vlastně postupné odpoutávání duše od těla. Po čase se vazba mezi nimi úplně vytratí a duše odlétá do Stínového světa. Tomu lze zamezit včasným požitím Li Konfuova elixíru návratu, který tuto hrozbu bezpečně zažehná. Přestože složení elixíru není žádným tajemstvím a jeho výroba je poměrně snadná, jen málo lidí ji ovládá a tak dochází k naprosto zbytečným úmrtím lidí zasažených přízraky. Jinou kapitolou je ovšem zasažení od vyšší verze těchto nemrtvých. Elixíry, které léčí jejich zasažení, dovedou připravit jen velmi zruční alchymisté.

Sfinga

“...jest stvoření zchytralé a zlé. Často na cestě do města usadí se, poutníkům hádanky přesložité pokládá a toho, kdo odpovědi nenajde, nestvůra rozsápe. Toliko zbaviti se jí možno tím, že člověk najde se chytrý a odvážný, an za sfingou vypraví se a hádanku její uhodne. Tehdy bytost tato nedobrá město sužovati přestane a na místo jiné odebéře se...”

U míst skrývajících nějaké tajemství často sedává sfinga, záludné a vychytralé stvoření, jehož vyšší verze je navíc obdařena schopností mluvit lidským hlasem. Hlavu a hruď krásné ženy doplňuje lví trup a dlouhá, pískově žlutá křídla, aby navzájem vytvořily tohoto podivného tvora. Pískově žlutou až zlatou barvu má celé její tělo včetně hlavy a vlasů, její žluté oči sledují vše okolo zlým, studeným pohledem. Pokud sedí nehybně s křídly složenými na zádech, může být pokládána za sochu. V této pozici dokáže setrvat i desítky let. To je také důvod, proč její sochy často střeží hrobky některých vládců. Ne každý je ochoten jít se přesvědčit, jestli se jedná o sochu, nebo zda jde o skutečnou sfingu.

Sfinga je stvoření samotářské, jen zřídka jsou vídány dvě na jednom místě. Žije na pouštích, ale také v horách, v jeskyních a zříceninách.

Tyto bytosti jsou velmi inteligentní a naprosto nevyzpytatelné. Nikdy si nemůžete být jistí, jestli na vás zaútočí, nebo si s vámi jen promluví a nechá vás jít. Pokud ale dojde k boji, využívá sfinga své obratnosti ve vzduchu a je jen obtížné ji zasáhnout. Občas to vypadá, že je na několika místech najednou, její útok přichází náhle a z nejméně pravděpodobného směru. Její drápy jsou obrovské a smrtelně nebezpečné. Při boji je nejdůležitější mít krytá záda a pokud možno se přesunout do míst, kde nestvůra nemůže manévrovat. Také je potřeba mít dobrou zbraň, protože obyčejné zbraně sfinze neublíží.

Poznámka: Nestává se to často, ale občas se něco zvrtne a na světě se objeví dobrá sfinga. Je k nerozeznání podobná svým zlým družkám, pouze barva jejích očí je hřejivě modrá. Pro dobrodruha je opravdu velké štěstí, když ji potká. Dobrá sfinga je velmi moudrá a rozhovor s ní může přinést spoustu užitečných informací.

Silinga

„...jest velmi malá, toliko necelou půli člověka na výšku dosahuje. Stvoření toto jest dobrota sama, lidem pomáhati snaží se skutky svými i uměním magickým. Člověk nižádný však na její dobrotu hřešit nemůže, ana poznati dovede když zlo v člověku dříme a pomoci v špinavostech jeho chystaných odepře mu. A kdyby snad silou někdo silingu ke skutkům zlým přinutiti chtěl, tu tváře její zlobou zahoří a kouzly strašlivými brániti sebe i družky své hledí...”

Silingy, nádherné stvoření světla, vypadají jako drobná žena s motýlími křídly, ovšem jsou jen asi metr vysoké. Díky své malé postavě a velikým průsvitným křídlům umí výborně a neslyšně létat, takže se dokáží nepozorovaně dostat i na dobře chráněná místa. Ve Stínovém světě jsou silingy jedny z nejinteligentnějších bytostí a jejich znalosti v mnohém předčí vědomosti smrtelných lidí. Mezi sebou se dorozumívají telepaticky vlastním jazykem, ale dokáží hovořit i obecnou řečí, elfštinou či jazykem skřítků. Silingy ovládají řadu kouzel a spolu s jejich mírnou a rozvážnou povahu to z nich dělá nebezpečné protivníky pro jejich nepřátele. Nejoblíbenějším útočným kouzlem siling jsou Hvězdné jiskry připomínající oblak hvězdiček, které po dopadu na protivníka vzplanou a dostatečně ho popálí. Toto kouzlo je o to nepříjemnější, že jde o malé jiskry, které proniknou dokonce i pod brnění. Silingy rády používají také kouzla Neviditelnost nebo Hyperprostor a kolem sebe mají vytvořen magický štít.

Tato stvoření mají ze všeho nejraději zalesněné oblasti, kde si staví překrásné příbytky v rozložitých korunách stromů. Žijí převážně ve větších společenstvech a své domovy chrání pomocí kouzel. Síla jejich magie je znásobena jejich počtem a dokáže udržet v uctivé vzdálenosti i velmi silné nestvůry.

Při boji jsou silingy daleko nebezpečnější, než by se mohlo zdát při pohledu na jejich drobné postavy a krásné, dobromyslné obličeje. Ovšem ti, kteří stojí na straně dobra, se nemají čeho bát a pokud jsou toho hodni, silingy je vezmou do svého rajského domova, pohostí je a štědře je zasypou dary i cennými radami.

Smrtka

”...jak umrlec obyčejný vypadá, však stokráte nebezpečnější jest. Kouzla její hrůzostrašná těžkým soupeřem v boji ji činí, ana protivníky své mrtvé oživuje a proti jejich přátelům se zbraní v ruce posílá. Hrůza a děs obklopuje stvoření toto a kdo má nohy, na útěk se dává...”

Smrtka je stvoření, které vzhledem připomíná mumifikovanou schránku vyššího člověka, která byla zbavena všech obvazů, a proto je možné ji zaměnit s ghúlem nebo zombií. Tento omyl se ovšem nevyplácí, protože smrtka je na rozdíl od nich velmi inteligentní. Trup má potažený velmi těsně přiléhající šedou pergamenovou kůží, která věrně kopíruje kostru této prokleté příšery. Na rozdíl od obyčejných nemrtvých se smrtka obléká do velmi vznosných šatů z drahých látek, takže z jejího nestvůrného těla lze spatřit pouze kostlivý obličej se studenýma, zelenýma očima, a ruce, zbytek kryjí šaty a dlouhý plášť.

Smrtku můžete potkat na rozličných místech, od hřbitovů, zřícenin hradů a podzemních prostor až po temné hvozdy. Tato místa bývají hodně poznamenána přítomností této nestvůry.

Jako protivník je velmi nepříjemná v tom, že používá temnou magii a aktivní nekromancii. Proto bývá obvykle obklopena houfem nemrtvých, které ovládá. Vyšší forma smrtky zná také útočná kouzla a pokud bojuje tváří v tvář, po každém úspěšném útoku jí přibude stejný počet životů, kolik ubrala protivníkovi (ovšem pouze do maximální hranice). Nejúčinněji v boji proti ní působí posvěcené zbraně, bílá magie a také intenzívní sluneční světlo nebo jeho napodobenina (například kamenné slunce).

Poznámka: Z vlastní zkušenosti mohu říci, že nejlepší taktikou v boji s touto stvůrou je neposkytnout jí příležitost k tvorbě dalších nemrtvých a zaútočit přímo na ni. Po její smrti se část nemrtvých rozpadne a zbytek je zmaten tím, že je nikdo neovládá. Jejich pobití je otázkou chvilky.

Spektra

„…je možno kvůli vzhledu podobnému ji s přízrakem zaměniti, však omyl tento nemůže nic jiného než smrt rychlou pro člověka nevědomého znamenati. Nemnoho lidí na vlastní oči spektru viděti mohlo a i takový, jenž útěkem život si zachrániti hleděl, o hrůze této jen nerad se do řeči dává. Pak jediné, co v paměti utkvělo mu ze stvoření příšerného, dozajista oči zelené jsou, pohledem smrtelně zlým všechny okolo probodávající. Pod pohledu silou údy tuhnou a poslušnosti odmítají i srdce se zastavuje a jen vůlí silnou je možno moc očí překonati…“

Jedná se o jednu z nejnebezpečnějších nemrtvých bytostí, která se naštěstí neobjevuje příliš často. Má podobu přízračné humanoidní bytosti s více či méně průsvitným tělem. Až příliš výrazné jsou ovšem její oči, zářící studeným a ostrým zeleným svitem. V pohledu spektry je tolik zla a smrtelné nenávisti ke všemu živému, že lidem se slabší povahou ztuhnou údy a nebudou se moci ani pohnout. I ti více srdnatí se před hrůzným zjevením dávají na útěk a jen nejodvážnější bojovníci se mohou strachu ubránit a pustit se do boje s vyšší verzí této nestvůry.

Objevuje se spíše vzácně, protože k jejímu vyvolání je třeba příliš mnoho záporné energie soustředěné na malou plochu. Sama vyhledává opuštěná místa, jako jsou zříceniny hradů, temná sklepení či dávné hrobky a nekropole. Jen vzácně se objeví dvě spektry současně, o výskytu více exemplářů na jednom místě jsem ještě neslyšel.

Boj je nepříjemný už tím, že většina lidí i pololidí uprchne ještě před jeho začátkem a další část se nemůže hrůzou ani pohnout. Zbytek odvážlivců pak příliš pozdě pozná, že před nimi stojí protivník nepříjemně silný a zákeřný. Spektra nejde zranit obyčejnými zbraněmi a vyšší verze je poměrně odolná i proti svěcené vodě a některým kouzelným zbraním. Útočí svými přízračnými pařáty a každý zásah částečně paralyzuje protivníka. To znamená, že se zpomalí jeho obrané i útočné reakce. Vyšší verze navíc úspěšným útokem odsaje část energie protivníka a doplní tím energii vlastní. Také používá černou magii a jako by toho už nebylo dost, umí vyšší spektra odčarovat ochranná kouzla svých protivníků. Já osobně bych při boji doporučil využít její jedinou slabinu: spektra nesnáší přímé světlo. Čím je toto světlo ostřejší, tím hůř se jí bojuje. S tím souvisí i poměrná účinnost všech blesků, které ji oslňují a dezorientují. A snažte se ji vyřídit rychle, protože ovládá kouzlo Temnota, které ji před světlem dostatečně ochrání.

Poznámka: Spektry představují absolutní zlo a ten, komu se podaří odstranit jednu z nich, si vyslouží přízeň některého z astrálních tvorů světlé strany. Může se pak stát, že se mu v nouzi dostane nečekané pomoci.

Stín

„…v místech, kde sítě své smrtící temnota rozprostírá, nenechej sebe, člověče zbloudilý, klidem zdánlivým k nepozornosti ukolébati. Neb ze stínů temných, všude vůkol se rozprostírajících, stín ještě temnější povstati může a útokem nenadálým o život tě připraviti ještě dříve, než oko tvé vyhasínající spatřiti jej dokáže…“

Na rozdíl od ostatních nemrtvých je stín naprosto nehmotný. Ve tmě je neviditelný, pouze v přímém světle je ho možno spatřit jako černý roztřesený stín humanoidní či jiné bytosti. Tento tvar je nestálý a může se různě měnit, ale pouze tak, aby zachovával původní velikost.

Stíny se vyskytují všude, kde je po celý den naprostá tma. Světlo nevyhledávají, ne snad proto, že by se ho báli, ale chtějí zůstat neodhaleni. Menší stíny se mohou držet ve skupinkách, větší z nich jsou většinou samotáři.

Tento nemrtvý útočí díky svému splynutí s okolní temnotou náhle a nečekaně. V boji se snaží držet ve tmě a získat tak pro sebe výhodu, větší stíny si dokonce kolem sebe Temnotu tvoří. Jiná kouzla černé magie nepoužívají. Svým zásahem vysává z protivníků nejen životní energii, ale i fyzickou sílu. Útoky bojovníků jsou po každém zásahu slabší a pokud postavě klesne síla na minimum, upadne do bezvědomí a během pár hodin zemře. Tato smrt přitáhne z astrální roviny stín stejné velikosti, jako měla daná postava. Boj proti malým stínům není složitý a ztráta energie způsobená jejich zásahem se dá vyléčit běžnými prostředky nebo prostě časem. Ovšem proti stínu tvaru i velikosti draka se bojuje velmi těžce. Doporučuji co nejvíce světla, které nemusí být ani příliš intenzívní, jen by mělo pokrývat co největší plochu. Jelikož jsou stíny nehmotné, obyčejné zbraně na ně vůbec nepůsobí. Proto se používají zbraně posvěcené či kouzelné.

Poznámka: Ztráty energie a síly po zásahu vyšších verzí stínů se mohou léčit dvěma způsoby. Buď jsou na postavu seslána léčivá kouzla v množství několikrát převyšující skutečnou velikost zranění (postava sama pozná, když se dostane do původní formy), nebo je možno vypít speciální elixír, působící přímo proti zraněním způsobeným těmito nemrtvými. Jejich výrobou se zabývají někteří alchymisté, v menší míře pak zkušení kouzelníci či lovci přízraků.

Striga

„...na pohřebištích i v hrobkách starých sídliti může, však toliko pokud nablízku lidé vyskytují se. Celé dny i noci spánkem hlubokým dříme, když ale člověk smrtelný v blízkosti přílišné ke spánku si ustele, rána už se nedočká. V hodině duchů hrobka se otevře, stvoření příšerné na lov se vypraví, člověka nešťastného ve spánku přepadne a tělo jeho rozsápe. Také za nocí úplňkových hrobka otevírá se a lidé poblíž žijící dveře na petlice zavírají, by se před nestvůrou řádící za zdmi pevnými ukryli...“

Striga je zvláštní nestvůra. V legendách vystupuje jako démonická, krvežíznivá a téměř nezranitelná bytost, lidé se rozklepou, jakmile slovo striga uslyší. A přitom jsou některé jiné bytosti mnohem obludnější, zuřivější a daleko nebezpečnější než ona. Zcela jistě to vyplývá z lidské nevědomosti a tajemnosti netvora vylézajícího z hrobky a toužícího po lidském mase. Stvůra s tak špatnou pověstí je vysoká něco přes půldruhého metru, její tělo trochu připomíná sud. Dlouhé ruce s jako břitva ostrými drápy jí visí skoro až k zemi. Na krátkém krku sedí nečekaně velká hlava s obrovskou tlamou plnou ostrých tesáků. Kolem hlavy má delší rozcuchané vlasy červené barvy, oči ve tmě září zlým rudým světlem.

Tato stvůra se téměř vždy objeví v blízkosti hrobky, pohřebiště nebo i chrámu, kde se konají lidské oběti. Odtud vyžene všechno živé a usadí se v rakvi či sarkofágu. Většinu svého času zde prospí, na lov vyráží pouze za úplňku. Když ale zůstane někdo přes noc poblíž jejího obydlí, kolem půlnoci striga vyleze a zaútočí na něj. Nikdy nevychází na denní světlo, které pro ni sice není smrtelné, ale nemá ho ráda.

Lovící striga se pohybuje naprosto nehlučně a přestože působí neohrabaně, je neuvěřitelně mrštná, rychlá a na svou oběť se vrhá dlouhým skokem. Útočí hlavně pařáty a ostrými zuby. Je to nebezpečný protivník, ale dá se porazit. Přestože tato bytost není imunní vůči obyčejným zbraním, doporučuji použít zbraně stříbrné nebo kouzelné, které jí způsobují mnohem těžší zranění. Velkou slabinou strigy je to, že není chráněna před zásahem zbraní. Její kůže se dá totiž velmi lehce proseknout. V boji proto spoléhá na svou mrštnost a není snadné se do ní strefit. Pokud se jí ale nepovede ráně vyhnout, můžete jí s kvalitním mečem způsobit i smrtelné zranění.

Poznámka: Striga je sice myšlenková bytost, ale může se na svět dostat i jako důsledek kletby. Prokletý člověk se pak může v tuto nestvůru proměnit. Proto není dobré strigu okamžitě zabít, lepší je pokusit se kletbu sejmout. Pokud se striga nestihne za úsvitu vrátit do své rakve, může (ale nemusí) se proměnit zpět v člověka. Není to ale jednoduché a nejeden hrdina už zahynul při pokusu o odstranění této kletby. Když se do rakve nevrátí striga, která přišla přímo ze Stínového světa, nic se jí nestane.

Trigon

„…když mnohohlavec poražen jest, tu nutno dobrý pozor si dáti, by nižádná kapka krve jeho na zemi ležeti nezůstala. Neboť přehlédnutí byť jen jediné z nich se šeredně vymstiti může. Rok co rok zákeřné bestie z krve kamenné se roditi budou a místo toto po dobu jednoho měsíce neobyvatelným se stane. Nic živého teroru nestvůr bodlinatých ušetřeno nezůstane a každý rád vyhne se oblasti, kde zákeřná smrt na každém kroku číhá…“

Ze zaschlých kapek krve mnohohlavců, které se dotknou země, se rodí třicet až padesát centimetrů velcí tvorové podobní ježkům. Tělíčko mají obrostlé bodlinami, ostrými jako jehly, opatřenými zahnutými zpětnými háčky. Uvnitř bodlin jsou dutiny naplněné paralyzujícím jedem, který dokáže ochromit i medvěda. Paralyzovanou oběť trigon roztrhá během několika minut sadou svých protáhlých trojúhelníkových zubů. Hlava, břicho i končetiny jsou chráněny zrohovatělým krunýřem, plynule přecházejícím v ostny. Trigon se pohybuje nejčastěji koulením – stočený do klubíčka, čímž dokáže vyvinout nečekanou rychlost.

Je téměř vyloučeno narazit na tuto stvůru v jiné oblasti, než tam, kde zahynul nějaký mnohohlavý obr. Trigoni se na tomto území objeví vždy právě v den, kdy došlo ke smrti onoho mnohohlavce a jejich řádění trvá přesně jeden měsíc. Museli byste mít opravdovou smůlu, aby se vám povedlo natrefit na tuto malou bestii, protože doba výskytu trigonů v dané oblasti je velmi dobře známa a všichni lidé i pololidé jsou na nebezpečí jejich přítomnosti předem upozorňováni.

Boji s trigonem je radno se vyhnout, protože už jeho první útok může být smrtelný a musíte si počínat tak, aby k němu nedostal příležitost. Oblíbeným úkrytem těchto ostnatých bestií jsou koruny stromů, odkud umí skočit za krk oběti procházející či projíždějící kolem a jediným kousnutím ukončit její život. Proto je důležité pohybovat se velmi ostražitě a čekat útočícího trigona opravdu všude. Když se prvnímu útoku přece jen vyhnete, překvapí vás nečekaná rychlost a prudkost útoků, které byste od takové kuličky nikdy nečekali. Jediný poměrně bezpečný způsob zabití trigona je chytit jej do pasti a pak ho z bezpečné vzdálenosti zastřelit lukem či kuší.

Poznámka: Protože jsou trigoni nebezpeční pro celé okolí, pořádají se na ně v období jejich výskytu divoké hony. Těch se účastní jak profesionální lovci, tak i potulní dobrodruzi nebo prostě lidé, kteří potřebují peníze. Za kůži trigona se totiž vyplácejí vysoké finanční odměny. Profesionální lovec trigonů se pozná jednoduše podle toho, že při sebemenším zašramocení nebo náznaku pohybu v křoví sebou trhne, případně rovnou odskočí do bezpečí. Proto se honu obvykle účastní několik vtipálků, kteří se baví na účet lovců a záměrně provokují jejich ostražitost.

Troll

”...postavou vysoký, obry připomíná. Silný jest, že strom ze země vytáhne a kyj si z něj zrobí. Chytrosti mnoho nepobral, to však jest jen na škodu těm, které potká. Nižádná domluva s ním možná není, anžto jest velmi zlostný a krutý, hned kolem sebe mlátí a vše živé pobíjí....”

Trollové nejsou jednou z ras na Asterionu, jak se často mylně předpokládá. Jsou to myšlenkové bytosti i když mají humanoidní vzhled, používají zbraně a brnění a mají dokonce svůj vlastní jazyk. Svým vzhledem připomínají krolly, ale jsou dokonce ještě vyšší než oni a mají také větší sílu. Jejich mohutné, svalnaté tělo pokrývá hnědá kůže, někdy krytá brněním. Hlavu jim pokrývá hustý tmavohnědý porost podobný spíše srsti než vlasům, jejich uši jsou velké a špičaté. Většina z nich nosí ozdoby, které sestávají z náhrdelníků a opasků vyrobených z lebek a kostí poražených soupeřů. Trollové nejčastěji používají jako zbraně obrovské obouruční kyje, které mohou být pobity železnými hřeby.

S touto příšerou se můžete střetnout zejména v jehličnatých lesech nebo v horách, obydleným místům se vyhýbá. Není také žádnou výjimkou potkat trolly ve armádě skřetů, nejčastěji na postu velitelů menších oddílů.

V boji jsou velmi nepříjemnými protivníky díky své síle, rychlosti a smrtícím zbraním. Další jejich výhodou je zacelování ran utržených v boji. Byly již zaznamenány případy, kdy zdánlivě mrtvý troll vstal ze země ještě silnější než dříve a zabil svého přemožitele. Platí na něj každá zbraň, ale není jednoduché jej zasáhnout, protože i když jeho pohyby vyhlížejí neohrabaně, tělo jako celek reaguje nečekaně rychle. Nejčastěji bývá vyzbrojen mohutným kyjem, kterým protivníka doslova zarazí do země.

Poznámka: Nikdy nezapomeňte na trollí regeneraci. Pokud troll padne k zemi, není dobré nechat ho jen tak ležet. Rány se mu zacelují nepříjemně rychle a z vlastní zkušenosti vám můžu potvrdit, že nechat trolla živého se nevyplácí. Jakmile se trochu vzpamatuje, ihned zaútočí znovu. Nejlepší je okamžitě mu useknout hlavu nebo probodnout jeho trojité srdce, pak si můžete být jistí, že vám nevpadne do zad.

Vivern

”...nad krajinou když stín přeletí nejtemnější, tehdy všechno živé ve zmatku rozprchne se a životy holé uchrániti si hledí. To vivern kol prolétá, draku podoben a v síle mu roven, než mysl rozumná mu chybí. Plameny z tlamiska hrozného chrlí a vůkol sídla svého spáliti vše hledí, toliko poušť zůstane...”

Ze všech nestvůr, co po světě chodí, právě vivern je nejvíce podobný temnému drakovi. Jeho kůže má tmavě hnědou, šedočernou až černou barvu a je velmi tvrdá. Málokterý šíp jí pronikne a obyčejné zbraně se od ní odrážejí jako od kusu skály. Vivern vypadá jako nestvůrný ještěr s dlouhým krkem a ještě delším ocasem. Na krku sedí a zlýma očima na svět shlíží protáhlá hlava s tlamou plnou zubů ostrých jako dýky. Ve vzduchu je velmi obratný a jistý, proto raději loví pod volným nebem než v jeskyních. Svou sílu získává vivern věkem, kdy jeho svaly i tělo mohutní, dech se stává smrtonosnějším a křídla dokáží lépe řídit let ve vzduchu. Nejsilnějším a zároveň nejstarším vivernům se proto říká praotcové.

Naštěstí se mnoho mladých vivernů nedočká dospělosti, a tak jsou mocné druhy této stvůry velmi vzácné, počet praotců vivernů vyskytujících se na Taře by se dal spočítat na prstech lidské ruky. Žije na dokonale pustých místech, jeho jeskyni obklopuje poušť, kterou má na svědomí ohnivý dech a nenávist ke všemu živému. Vyskytuje se vždy jen v jednom exempláři.

Pokud se chcete pustit do boje s nějakým slabším druhem viverna, je potřeba mít hlavně dobrou zbraň, která je schopna proseknout jeho tvrdou kůži. Brnění tak důležité není, spíš se vyplatí sázet na rychlost a volnost pohybu. Vivern útočí hlavně zuby a ocasem, popřípadě se může snažit zašlápnout ležícího protivníka. Hlavní zásady jsou pečlivě se vyhýbat drtivým ranám ocasu a nikdy se nepouštět do boje s nejsilnější formou této bestie, která se divokostí a silou svého dechu směle vyrovná drakům.

Poznámka: Viděl jsem kdysi zabití jednoho z nejsilnějších vivernů, ale nebyl to člověk, kdo jej dostal. Jeden z dobrých draků se rozhodl zbavit kdysi nádhernou krajinu vředu, který se tam před lety usadil a zpustošil ji k nepoznání. A pokud to můžu posoudit, šlo o velmi vyrovnaný boj a pouze mocná dračí kouzla jej rozhodla v neprospěch sil zla.

Zlobr

”...vzhledem člověka ze skály šedé zrobeného, však vzrůstem až čtyři sáhy dosahuje. Síla jeho jest převeliká, an balvany ze skal vytrhává a na nepřátele své hází. Než velká slabina jeho světlo sluneční jest. Jako bytost z kamene vzešlá na slunci v kámen se obrací... ”

Zlobři jsou bytosti země, ve své podstatě stvořeni z kamene. Stavbou těla připomínají humanoidy, jsou však obrovští a hranatí. Jejich kůže má šedou barvu zvětralé skály a je neuvěřitelně tvrdá, jako kus žuly. Na trupu je prakticky bez krku posazena velká hlava s temnýma, hluboce posazenýma očima a krutým šklebem ve tváři. Jako ochranu proti chladu jeskyní a hor se zlobři oblékají do medvědích kožešin, z nichž si dokáží ušít jen velmi neumělé zástěry a pláště. A jelikož příliš nerozumí zpracování kůží a jejich vyčinění, jsou jejich šaty i jejich majitelé cítit charakteristickým a velmi nepříjemným zápachem. Podle něj lze zlobry snadno poznat.

Žijí převážně v blízkosti skal, ať už v jeskyních nebo v podzemních prostorách pod horami. Někteří z nich jsou samotáři, jiní žijí ve dvou až čtyř členných skupinkách. Často se usadí vysoko ve skalách a na kolemjdoucí vrhají obrovské balvany. Proto je většina lavin přisuzována právě na vrub zlobrům (a je nutno dodat, že oprávněně).

Tato kamenná stvoření jsou pověstná hlavně svou silou. Útočí házením balvanů, nablízko používají své smrtonosné pěsti, schopné rozmačkat rytíře i s jeho brněním. Jakýkoli střelecký útok na tyto giganty je marný, protože šípy i kameny se od jejich kůže neúčinně odrážejí. Nejeden bojovník si také o zlobra otupil svůj meč. Nevýhodou zlobrů je, že pokud na ně dopadne jediný paprsek slunečního světla, zkamení. Pokud na ně musíte přece jen útočit, pomáhají hlavně kouzelné zbraně a útočná kouzla. Také je dobré pokusit se je oslepit, protože pak se špatně orientují.

Poznámka: Neexistuje něco jako dobrý zlobr, to si prostě odporuje. Zabití zlobra je dobrým skutkem pro okolní krajinu, ale je to krajně nebezpečné. Tyto stvůry se dělí do několika skupin, které se od sebe liší velikostí. Ale i ti nejmenší nejsou vůbec zranitelní obyčejnými zbraněmi. Těm největším stačí k zabití sebesilnějšího protivníka jediný zásah pěstí.